Rudá záře, dropy a zákaz poga. Ultra Bali - designový festival.

Když ve třicátých letech otevírali dobrodruhové z USA Bob a Louise Kokeovi na opuštěné, dokonalé pláži Kuta v Indonésii malý hostel, určitě netušili, že tím odstartují jeden z největších turistických boomů v celé Oceánii. Dnes je tropický ostrov Bali top destinace pro cestovatele z celého světa. Míří sem prázdninové alkovýlety mladých Australanů, rodinné dovolené Američanů a zároveň je to jedna z mnoha baťůžkářských zastávek na oblíbené cestě po jihovýchodní Asii nebo taky místo, kam zlatá mládež z Jakarty jezdí na ty nejlepší party a světoznámé DJs. Kousek severně od Kuty, která dosud neztratila nic ze své pověsti surfařského ráje, leží Seminyak, čtvrť designových obchodů mladých návrhářů z Bali, hipsterských kaváren, drahých fusion restaurací a těch nejluxusnějších plážových klubů a resortů. V tom úplně nejvyhlášenějším, Potato Head Beach Club, se už potřetí konala indonéská odnož elektronického megafestivalu Ultra Miami pod názvem Ultra Beach Bali.

Věcně ucpanou ulicí vedoucí podél honosných hotelových bran se to hemží skůtry, taxíky, prodejci fejkových triček s logem festivalu, partičkami Asiatů s flaškami Smirnoff v ruce nebo signature-Bali pivem Bintang. U vstupu na festival hlídkuje znepokojující množství policistů, většina těžce ozbrojených, mezi samopaly strach nahánějící brokovnice. Je to už více než deset let od posledních bombových útoků na Bali, ale co si budeme nalhávat - podobná akce s velkou koncentrací cizinců je skvělý cíl, a to v největší muslimské zemi na světě nepodceňují. Po důkladných security prohlídkách poprvé spatříme architektonický skvost Potato Head. Indonéský architekt Andra Matin vytvořil nádhernou, funkční a ekologickou arénu otevřenou do pláže, kde dřevo z týky vytváří monumentální rampy a minimalistické orámování velkých průhledů skrz budovu. Místo obvyklého nerušeného výhledu na pláž je zde velká stage, ovšem s žádným černým plátnem v pozadí. Mezi ledkovými sloupy se lesknou vlny a písek, nad tím vším se tyčí velké logo Ultra ve tvaru tlačítka Turn on. Let’s turn it on.

DESIGN NADEVŠE
Francouzský producent Klingande úspěšně roztančuje publikum za doprovodu živého saxofonu a melodického houseu. Více než příjemný doprovod k prozkoumávání plážového klubu, jehož čisté křivky a ladný design festivalový kolos nijak nenarušuje. Veškeré cedule, nápojové lístky, směrovníky, žetony i jmenovky jsou v jednotném minimalistickém designu, někdo si dal opravdu záležet. Místo kovových zábran si můžeme pohladit bambusové tyče, záchody jsou umně skryté, ale zároveň snadno dostupné, sponzoři mají své stánky před areálem, kde nikomu nepřekáží. Ani vkusem. Stoprocentně estetický festival. Do varu dostává nejen roztančené VIPs v bazénu, pokrývající celou plochu před stagí, až kanadská REZZ. Jestliže někdo očekával, že pohodovou atmosféru rozbije svým čím dál vyhlášenějším techno/industriálním setem, musel být zklamán. Rezz se rozhodla festivalovou dramaturgii příliš nenarušovat a splynout s davem, v melodických vokálních linkách, v melodiích. Škoda potenciálu, ale kdo se může na rovníku na kohokoliv zlobit?

Electro house a Holandsko jde k sobě jak Berlín a techno. Malá země dokázala za poslední léta vyprodukovat skutečně velké množství významných jmen světové EDM, electro house, hardstyle nebo gabber scény. Island mezi mainstreamem. Komerční scéna má na popularitu DJs své jednoznačné měřítko a tím je každoročně vyhlašovaný žebříček časopisu DJ Mag. Hardwell se v něm už čtyři roky drží na medailových pozicích a očekávání, co devětadvacetiletý veterán (sic!) scény předvede na Ultra Bali, byly na místě. Příliš rychlé přechody, předpřipravený mix, kýčovité hymny, debilní refrény a laciné remixy - po intenzivním devadesátiminutovém setu lze říci jen jedno: všechny neduhy mainstreamových tanečních setů setů Hardwell umocnil na druhou, a přesto (nebo právě proto?) se jednalo o nakažlivou show, kdy se Potato Head stavěl… na hlavu. Hardwell nepředvedl nic vybočujícího ze standardu podobných megashows, ale oproti například předcházejícímu setu Zedda dokázal dramaturgicky set stavět tak, že nenudil ani po osmdesátém dropu ve dvacáté minutě. V jednom dávném rozhovoru Kamil Fila říkal, že existují béčkové horory, které si zaslouží deset hvězdiček z deseti. Hardwell takovým není, ale rozhodně se tomu blíží. Nemá smysl si nalhávat, že hraje v jakémkoliv aspektu posluchačsky náročnou nebo dokonce kvalitní, alternativní hudbu. Tenhle report čtete na serveru, který se EDM scéně z dobrého důvodu nevěnuje, nicméně je dobré mít na paměti, že existují špatní EDM DJs a existují i ti, kteří dokáží být minimálně zábavní. A vyblikané, přesto reagující oči publika pomalu opouštějícího festival do spárů nenasytných taxikářů prozrazovaly, že v zemi, kde za držení drog hrozí až tresty smrti, nebylo uspokojení způsobené ničím jiným než hudbou samotnou.

TANEC S MÍROU
Západy slunce v Indonésii jsou jedna z nejkýčovitějších a nejkrásnějších věcí, co můžete vidět, a je jedno, ze kterého ostrova se vstříc moři a záři díváte. Ale když poslední paprsky pátečního dne prostupují stagí, celý festival se zbarví do ruda a hraje vám k tomu Kygo… Když na LEDkových obrazovkách promítají palmy a moře a hned za LEDkovýma obrazovkama jsou palmy a moře… to je teprve kýč. Kygo je čím dál větším jménem a to i mezi posluchači, kteří na taneční párty příliš často nezavítají. Svůj set ohraničuje dvěma největšími hity - Stole the Show na začátek, Firestone na konec. Není člověka, co by se neusmíval. Optimistická nálada neopuští publikum ani během setu Slushiiiho, vtipného týpka s vtipným trikem a nejvíc crazy setem festivalu, ve kterém zazní úplně všechno, dubstep, oi, osmdesátkové disko a ideálně smíchané dohromady. Jak je vidět, hudební globalizace je nekonečně účinná a publikum naprosto heterogenní v národnosti (půl na půl Asie a “bílý” svět) a víceménně homogenní, co se týče majetku (rozuměj - mám na lístek za několik tisíc), z naprosto odlišných kulturních prostředí spojuje hudba. Teprve dvacetiletý americký mladík z LA přitom mixuje hity z dob, které si většina tančících nemůže pamatovat. Podivný svět.

Když pomineme zavírací set festivalu od Marca Benjamina, DJe indonéského původu, ten opravdový vrchol přišel s Nickem Romerem. Znovu Holandsko. Zakladatel vydavatelství taneční hudby Protocol Recordings na sebe vzal úlohu toho, kdo z čtyřtisícového publika dokáže vydolovat úplně nejvíc. Narozdíl od Hardwella, který málokdy opustil komfortní, mid-tempovou zónu electro-housu, Nicky Romero mnohem více vpaloval do mixu rychlé EDM beaty, občas hraničící s hardstylem. To se samozřejmě setkalo s velkou odezvou u evropské části publika, zvyklého na o něco tvrdší dramaturgii tanečních eventů. Poté, co se partě roztancovaných Němců podařilo rozpoutat menší pogo, přišly ty nejkouzelnější momenty festivalu. Při prvním otevření pitu před jedním z dropů naběhl do středu vedoucí security s varovným prstem vzhůru, vzápětí pohřbeným pod nánosem pogujících těl. Při posledním dropu se v kruhu připraveném k explozi objevilo osm securiťáků a začalo nás jednoho po druhém přesvědčovat, že pokud cokoliv začneme, tak nás vyhodí z festivalu. Dlouhý build-up jim hrál do karet a zatímco Indonésani měli v očích značné obavy, Evropani sice taky nepokračovali, ale s více než pobaveným úsměvem. Indonésie fandí tanci, ale s mírou, že ano.

Další den se život ve čtvrti Seminyak vrátil k normálu. Anglický muffin a poached egg s flat white k snídani, v obchodech Rip Curl slevy na trika s nápisem Bali, kolony všude, klaksony. Dvě protančené noci připomínají už jen plakáty v ulicích. A pozvánky na afterparty v jednom z luxusních nočních klubů. S Carlem Coxem. Ale to zase někdy jindy. Teď je čas na surf.