Lunchmeat Presents Emptyset: Klášter žije

Lunchmeat nemá dost. Jen chvíli po skončení tuzemského svátku odvážnější klubové hudby přišli dramaturgové s další akcí, která do plnohodnotného festivalového večera neměla daleko. Britské duo (potažmo trio, pokud počítáme i autora vizuálů) Emptyset, které patří v posledních letech mezi nejsklonovanější jména dané scény, v Praze doplnilo několik zajímavých místních projektů a frumfem samozřejmě bylo místo: Anežský klášter.

V něm se občas koncerty konají, jde ale spíš o vážnou hudbu, při níž je využití jeho specifik poměrně chudé, nyní díky volnějšímu pojetí strohého prostoru klášter na pár hodin skutečně ožil. Lunchmeat využil hned dvě „stage“ – vedlejší v moderně dostavěném kostele sv. Františka, hlavní v čistě gotickém sv. Salvátorovi –, čímž se akce hned přiblížila festivalu, a to včetně krásného zevlování v meziprostorech.

Přes veškerou monumentalitu bylo sakrální prostředí zároveň intimní, což náramně svědčilo abstraktnějším projektům, které večer otvíraly. Stanislav Abrahám předvedl verzi svého ambientu na speedu, ve kterém jako by byly tradiční struktury zhuštěny na poloviční dobu, takže plochy neplynuly, ale spíš vibrovaly – a v jejich rytmu také povedená projekce. Set intenzitou přesahoval do heckerovského power ambientu, barvami i do new age a včetně závěrečného táhlého útlumu fungoval moc pěkně.

Ještě mnohem působivější ale byli Thistle. Brněnské duo Matěje Kotoučka z projektu Sky to Speak a kolektivu AVA a finského expata Sima Hakalista jsem viděl před pár měsíci, kdy předvedli excelentní synťákové hračičkovství/šamanismus, v kostele le byli temnější a intenzivnější. Ze syntezárorů, krabiček a houslí (a terénních nahrávek?) snovali Thistle matérii postavenou na hypnotické, zastřené smyčce, která možná měla základ v akustickém nástroji a možná ne, v dílčích plochách a ploškách a desítkách prchavých detailů, jemných, praskavých střípků. Kutilské obrábění zvuku navíc mimořádně vyniklo v kontrapunktu decentních, ale výrazných basů na masivní apatatuře. Set párkrát ztratil tempo, po většinu času ale vláčel po fantaskních krajích soumraku.

fotogalerie z koncertu tady

Čirá intenzita Emptyset na bohatství Thistle navazovala dost násilně. Duo James Ginzburg – Paul Purgas obecně klade velký důraz na práci se zvukem a jak zaznělo v diskuzi před hudebním programem, také na využití specifického prostoru. V Anežském klášteře to ale úplně nefungovalo. Jejich brutálně strohé skladby nenabízely prostor vychutnat si barvu zvuku nebo napětí v kompozici (aby nedošlo k nedorozumění: ano, to může vzniknout i u naprosto monotónní hudby), ale pouze drtily. Obrovské bedny v malém kostele produkovaly menší zemětřesení, při kterém se člověk díval dvakrát, jestli se zdi opravdu netřesou. Jenže zvuk ve výsledku spíš podtrhoval, jak nelidská je preciznost Emptyset, a to včetně dokonale zvládnuté světelné show, která využívala všechny povrchy v prostoru. Intenzita se bez jakéhokoli dalšího záchytného bodu měnila v prázdnotu.