Jakub Béreš | Články / Reporty | 30.05.2015
V neděli zavítala do pražského klubu Futurum Music Bar britská dvojka Man Without Country, jejichž tvorba se pohybuje na poli indie elektroniky, dream popu a shoegaze. U přirovnání k M83 bych byl o něco opatrnější než promotéři koncertu, kteří lákali na podobnost obou projektů. Ta je asi stejně velká, jako podobnost mezi Arctic Monkeys a Kasabian. Těžko říct, jestli tah vyšel, v sále byla stovka diváků.
Na akci lákaly plakáty, na kterých jsou Ryan James a Tomas Greenhalf v bílých košilích, a když si tomu pustíte jejich barevné nahrávky, docela to sedí. Náraz ovšem přišel s prvními zvuky z podia. Živé vystoupení nemělo nic společného s vleklými a průměrnými písněmi na desce, naživo dostaly drsný a špinavý kabát a kluci vyměnily bílé košile za černé. Na podiu je kromě bubeníka doprovázel i hustý dým a sekavé světlo, čsto jsme viděli jen siluety hudebníků. Takhle dobrou atmosféru jsem zažil naposledy na Trentemøllerovi v Roxy.
Koncert otevřela nejrazantnější píseň Claymation, během které měl zvukař co dělat, aby sladil nástroje a vokály. Suverénní nástup kapely bez rozehřívání, britská dvojka odpálila set s vervou, na níž diváci přibližující se k podiu nebyli připraveni. Směsice agresivních sekvencí a výkřiků se brzy ustálila a u melodičtějších písní našla správnou polohu.
Setlist byl vystavěn tak, že se postupně přecházelo k tanečnějším kouskům, kterým vévodil zasněný remix Sordid Affair z poslední desky norských Röyksopp spolu s dalším remixem na hymnu devadesátých let Sweet Harmony od The Beloved. Songy z vydařené nové desky Maximum Entropy byly pochopitelně v převaze, a tak se v krátkém hodinovém setu nedostalo prostoru na většinu těch starších. Zazněl jen singl Puppets a nakonec i Inflammable Heart, jehož vizuální podoba plná světelných efektů odpovídala situaci v sále.
Koncert Man Without Country patřil k tomu nejlepšímu z pražských menších koncertů v letošním roce. Skupina předvedla famózní vystoupení i pro hrstku fanoušků, se kterými následně vesele konverzovala u merche a radostně podepisovala setlisty.
Man Without Country (uk)
24. 5. 2015, Futurum Music Bar, Praha
foto © Jan Kuča
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.