Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Ráno před odchodem na vlak ještě zkontroluji sociální sítě. Day After Records hlásí dlouho očekávanou zprávu, že naskladnili reedici alba Things We Lost in the Fire z roku 2001 od Low a že určitě dlouho nebudou. Objednávám. Pak prý že sledování Facebooku hned po probuzení je strašný zlozvyk. Jízdenka, lístek, foťák, covidpas, respirátory… Jeden nikdy neví, naštěstí jsme jich v akci nakoupili do zásoby minimálně na další dvouletku. Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní volby Berlín - Vídeň vyhrála Vindobona.

Možností, jak tady strávit den nebo dva, je dost, muzea a galerie lákají na Aj Wej-Weje, Davida Hockneyho a Edvarda Muncha, Gustav Klimt je všudypřítomná stálice nebo třeba jen navštívit recordstore Substance. Další nákupy jsem si zakázal, stejně se druhý den zastavím pro novou bestofku Tindersticks, přestože výběry nemám obecně moc rád. Čas utíká rychle, ale po Währinger Straße to do centra WUK není daleko.

WUK na první pohled nezapře svoji minulost někdejší továrny, areál sestává z obvodové stavby z režného zdiva s vnitřním dvorem a Mittelhausem uprostřed. V dosud nejteplejším dni roku nádvoří poskytuje příjemný chládek. Vedle toho již čtyřicet let nabízí zázemí pro výstavy, koncerty a rozličné kulturní aktivity. Při vstupu do sálu dostanu na zápěstí razítko piráta. Chvíli se potloukám kolem merche, trika mají už jen v XX velikostech. Zbytečně drahé pyžamo, říkám si, čímž jdu alibisticky naproti hlodajícímu červíkovi Tindersticks, to dá rozum.

Od dvojice Divide and Dissolve mám očekávání na předkapelu běžně kladená a ta také naplní. Nic víc, nic míň. Hlukové vlny mi dokonale pročistí sluchovody, jen se průběžně ujišťuji, že ušní bubínky zůstávají na svém místě a že si píseň When I Go Deaf, pokud na ni dojde, možná i poslechnu. Z předem dobyté pozice v první řadě mě však nic nevyžene. Sál se průběžně slušně zaplní, takže i pauzu během přestavby vyčkávám na místě. Z pódia postupně mizí většina bicích, zůstává jen jednoduchá čtyřdílná souprava bez kopáku a také větší reprobedny jsou nahrazeny kytarovým kombem garážové dispozice a běžnými odposlechy.

Vše probíhá na minutu přesně, takže úderem deváté nastoupí Alan Sparhawk a Mimi Parker s koncertní baskytaristkou Liz Draper a stádem White Horses. Hluk je zpátky, jen s tím rozdílem, že tady bych hlavu pod kopyta klidně položil. V první části přehrají celou loňskou desku Hey What. Zejména písně z béčkové strany rámované Days Like These a The Price You Pay jsou tady a teď čirou extází. V kontextu nahrávky spíše nevýrazná Don’t Walk Away je podána tak jemně, že tvoří krásný kontrast k písním, ve kterých se Sparhawk nebojí do strun své kytary pořádně hrábnout, zatímco Parkerová udává rytmus jen metličkou a tympánovou paličkou po celou dobu koncertu. Jejich společný zpěv je jednoduše okouzlující.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Druhá část vystoupení je průřezem téměř třicetileté tvorby kapely, i když hranici milénia do devadesátek hudebníci těsně nepřekročí. Možná bych si v jiný večer doma sestavil „best of Low“ z poloviny odlišný playlist, ale i prvoplánovým písním Canada nebo Monkey se v daný okamžik bez výhrad poddávám. Z předchozího alba Double Negative zazní jen Always Up, větší prostor dostane deska Ones and Sixes. Chlapík po mé pravici vypadá na pamětníka a má se čile do zpěvu, naštěstí zná z každé skladby jen titulní verše. Ne že bych sám zpíval o moc líp. Dívka nalevo má nastudováno více a také hlasovou průpravu nepodcenila. When I Go Deaf, tak přeci jenom, na pravé ucho klidně. A Sunflower z Things We Lost in the Fire, nejstarší skladba večera. „Sweet, sweet, sweet, sweet sunflowers.“ Ta holka ji odzpívá celou, přestože v době jejího vydání nemohla být snad ani na světě. Snažím se své dojetí nedávat najevo tak okatě, i když by se to tady ztratilo. Vím jistě, že až za pár dnů položím desku na talíř gramofonu, budu se dojímat jen při té vzpomínce.