Mišmaš. Musí zůstat. Tečka.

U nás v práci se často říká: vzpomínáš, jak jsme tu tenkrát ještě chlastali škopky, když se dělaly přesčasy? Nebo ty vole, tenkrát na filmovce, když jsme chodili na koncerty do altánu, hráli s kapelami do rána, spali v parku a všem v okolí to bylo jedno? Nikde nebyly debilní reklamy, stánky s předraženýma píčovinama a nehrála ti k tomu Evropa 2?

Je to už třináct let, co na ten kopec nad Bojkovicama jezdím, a přišel jsem akorát na to, kdy jsem se tam víc nebo míň ožral, co tam hrálo, nebo kdy nechcalo. Nevidím žádné nostalgické tenkrát, krom toho, že jsem o třináct let starší, míň toho vydržím a víc mě to semele. Kocovina odchází až po třetím dnu od návratu domů a povětšinou to není z chlastu.

Říkám si, že otevírat fesťák v maštali trip-hopem po česku je dost odvážný tah, zvlášť když tuto páteční roli dostávali většinou pankáči. Ale Michael’s Uncle tu jsou zase, byť tentokrát hledá jejich štěstí Tvrdý a Havelka, které doplňuje basák, bubeník a kytarista. Bigbít ale v nedohlednu, písně neztrácejí lehkost, vše je vzdušné, kapela hraje úsporně, české texty vystupují na povrch ještě ve větším kontrastu než na nahrávce, přemýšlím, jak je takové spojení mohlo sakra vůbec napadnout. Navíc to vypadá, že si to Havelka napsal sám. Jenže on to nenapsal, prostě mu to nějak naroubovali do huby. To nejsou coververze, to je podivná symbióza. První lehké mrazení, tohle není žádnej Brixton, a laťka hodně vysoko.

Na plátěné scéně chvíli potom trio Jikry. Název hodný pro vyměklé pankáče, naivní androše, nebo folkové folkaře. Ve skutečnosti jsou to ti, co „zůstali“, když Marta odešla, i když o Furré nemůže být řeč. Co kus, to originál, zaefektovaná basa, zaechované bicí, elektronický klarinet. Hledám podobiznu, ale nic nemůžu najít. Složitý organismus s nepravidelným dýcháním. Jsou to Jikry? Nevim. Zvuk z hlubin? To ano. Budu mu naslouchat.

Dunajská vlna, očekávání bez očekávání, splnění nesplněného. Nejsem pravděpodobně hoden soudit božstvo. Odpusťte mi to, když vy jste mě zasáhli v životě nejvíc (kolegové ze Sonic Youth mi zajisté prominou toto rouhání, ale jde o brněnské luhy a háje, ok?). Ty písně nezestárly, asi ani nikdy nezestárnou. Jen to není Dunaj, ale ta vlna na tom Dunaji. Ale tak to má být a musí i zůstat. Tečka.

Nutná pauza, bar, vinný sklep s nejlepšíma nalejvačema na světě, u něj tradiční cimbálka Lasička, pokec s kámošama a pak zase na plátěnku a potřetí na Brno, tentokrát s kapelou Sonzich. A zase elektronický klarinet, jenže za ním rozčepýřená usmátá holka, zarostlý bicmen jak z Alžíru, co si to fakt dává, a chlápek za kompem, co hraje na disko, ale ono to disko není. Lezou z toho kytky, často zmutované chemickým postřikem, jindy zarostlá louka, ale sekačka už startuje. Když elektrický kontroler střídá opravdový klarinet, kytky prorůstají samorosty. Šlape to, kapela si to evidentně užívá, Floex by měl radost, a stejně by byl bez obav, že mu někdo leze do zelí, když je to na louce.

Někdy to prostě nejde zařídit jinak, sobotní snídaně supluje pozdní oběd, za barem běsi se španělama, punk všude a ve všech, jdu kolem, ani se nezastavuju, nebo na mě někdo šáhne a vzbudím se až v nedělu ráno. Ještě že jsou tu kámoši. Možná, kdyby tu nebyli, by to pro mě nezačínalo až koncertem Celestial Shore. Dle rodičovské verze je basák s kytaristou na dětském táboře a večer při ohýnku za dozoru staršího bubeníka pějou křehké folkové písně. Druhá a uvěřitelnější verze tvrdí, že hrajou v sobotu večer v maštali, řežou do toho pěkně všichni spolu s notnou dávkou psychedelie. Ale jo, ty lo-fi popěvky občas vylezou ven, aby se nemuselo doma jen zapírat. Na Spáleného nemám elán, jeho ASPM band slyším jen zpovzdálí a od rumu si říkám tu trapnou a výmluvnou frázi o tom, jak vás uznávám, pane mistře, ale zkrátka, doma bych si vás nepustil, tak se za vámi ani nebudu hrnout, je plno.

Abych to uvedl na pravou míru, často se stává, že si vytipuju na fesťáku jasného headlinera, kterého se nemůžu skoro celý den dočkat, což bohužel poznamená interprety předtím a nezřídka i potom. Což se jaksi v případě Dÿse vyplnilo bezezbytku. Tak aby ne, když to duo nedává nohu vůbec z plynu, sice melou kraviny mezi songama i při nich, ale komu to vadí? To je zkrátka rock’n’roll à la MišMaš, tady to šlape a skáče, lidi se baví, oni se baví, zvuk kytary a bicích na posrání, plný jak maštal, nic nechybí.

Mám tu známé, co byli dřív Tres Hombres, a když vylili vylitého ságaře a nenašli jiného, tak si řekli, že to dají do kupy jen s basou a bicíma a minulost hodí za hlavu. A tak vznikli Sigismund von Stereo a minulost hodili opravdu za hlavu. Jenže aby to nebylo málo, tak bubeník hraje na basu i na bicí zároveň. A basák to zase oživuje klávesama, ale na basu taky hraje. A aby to nebylo málo, tak střídají po každém songu ještě klobouky, paruky a šály, úplně normální asi nejsou. Máme tu poslední šou večera, kabaret z Vídně, na hony vzdálený původní kapele. Celé to představení je asi trochu složitější, a kluci nám to rozhodně nemají potřebu usnadnit. Dám jim příště šanci v menším klubu a ty převleky jim rozmluvím.

Pak už jen návštěva sklípka, nekonečné loučení s tamníma nalejvačema, kývání hlavou do rytmu na Bassta Fidli stage, kde hraje zrovna hypnoticky Ira z domácí crew, a nejít spát zas až ráno, pač odjezdová neděle bývá krušná a pod kopcem se většinou fouká do šlauchu. Příště raděj stopem nebo vlakem.