Moon Crew #31: Barka Fabiánová

Barka Fabiánová je holka z Nuslí se Slezskem v srdci. Miluje výtvarné umění, dělá knihovničinu a ráda fotí. K Full Moonu se připojila už před osmi lety a přispívá nejen fotografiemi, ale i reporty nebo rozhovory. Nesmí chybět na Respect festivalu, ocení dobrý jazz, i když v pubertě její vášeň k hudbě pěstovaly Bravíčko a metalisti. Více nejen o jejich hudebních láskách čtěte v novém Moon Crew.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Jednou v roce 2011 mi ho půjčil kamarád, na obálce byla pusa od Rolling Stones. Vím, že mne zaujaly grafika a papír, na kterém byl vytištěnej. Tenkrát jsem si ho jen prolistovala. Asi o rok později jsem hledala někoho, pro koho bych mohla fotit koncerty, tak jsem napsala Maximovi a hned si mě získal.

Pro Full Moon nejen fotíš, ale i píšeš.

Nejdříve jsem psala jen texty k fotogaleriím, pak začala i s nějakými recenzemi a reportážemi. Psaní je to výzva, je mnohem intimnější než focení. Každé slovo ze sebe doslova potím, ale asi mám masochistické sklony. Psala jsem už před Full Moonem pro různé online servery, takže píšu takových deset nebo jedenáct let.

Vystudovala jsi Informační management se zaměřením na Služby muzeí a galerií. Proč tento obor?

Protože mne bavily dějiny výtvarného umění, hledala jsem, co studovat. Zaujala mne Vyšší škola informačních služeb v Praze, která tento obor nabízela. Studium bylo hodně zaměřené prakticky: chodili jsme do muzeí, poznávali různé lidi z oboru, jezdili na exkurze. Součástí studia byla i tříměsíční praxe, kterou jsem si odkroutila v pražském Centru pro současné umění George Sorose.

Momentálně pracuješ v Knihovně Akademie věd. Proč ses nevydala cestou k umění a nešla pracovat do muzea nebo galerie?

Pamatuju si, že jsem šla do Domu U Kamenného zvonu na pohovor do Galerie hlavního města Prahy. Už ani nevím, co to bylo za pozici, ale nějak jsem věděla, že to nebude ono. Moc pracovních nabídek nebylo, tak jsem rozhodila sítě i na další kulturní instituce.

Jak ses dostala do knihovny?

Po tom, co jsem dostudovala, jsem hledala práci a narazila na inzerát v tištěných (sic!) novinách. Myslím, že to byla Mladá fronta. Zavolala jsem tam, domluvila si pohovor a s šéfovou jsme si okamžitě padly do oka. Dělám pro maličkou knihovnu Geofyzikálního ústavu a baví mě to hlavně kvůli lidem, se kterými pracuju. Dělám běžnou knihovničinu - půjčuju knížky, eviduju časopisy, katalogizuju...

Ve fotografii jsi samouk. Co tě inspirovalo k focení?

Začínala jsem s krajinkami a takovou tou dovolenkovou fotografií, pak jsem chtěla udělat dojem na zpěváka jedné kapely, tak jsem jejich kapelu někde vyfotila. Jeho srdce jsem nezískala, ale moje srdce si získalo focení koncertů.

První foťák?

Ten jsem měla napůl se ségrou někdy na gymplu. Byl to, myslím, zelený Olympus.

Čemu se věnuješ kromě práce a focení? Co tě naplňuje?

Ráda cestuju, chodím pěšky, jezdím na výlety… V karanténě jsem si uvědomila, jak nutně potřebuju být v přírodě, v lese, v klidu. Taky ráda čtu, chodím do kina, do divadla nebo na koncerty.

Jak se zrodila tvoje vášeň k hudbě?

Asi jsem měla nějaký vztah k hudbě už od dětství. Měli jsme doma gramofon a desky, nejranější vzpomínku mám na Hanu Hegerovou a Banjo Band Ivana Mládka. V pubertě jsem pak začala chodit na venkovské zábavy a poslouchat metal a rock. Milovala jsem Nirvanu, ale poslouchala i kapely jako Kabát. Mým zdrojem informací o hudbě bylo Bravíčko a zdrojem kazet a hudebních vzorků kamarádi-metalisti. Poslouchala jsem i doom, to už mi dnes nikdo nevěří.

To je opravdu šokující, dneska jsou tvými největšími láskami jazz a world music. Co tě na těch žánrech baví?

Asi emoce a přirozenost, opravdovost. K world music jsem se dostala přes Respect festival a k jazzu jsem se postupně proposlouchala.

Existuje v Česku komunita lidí, kteří se zajímají o world music a snaží se ji prosazovat? Kamarádíš s nimi?

Komunita lidí, co se zajímají o world music, tu určitě je, většinou je potkáš na Respect festivalu, v Náměšti na Folkovkách, na jiných akcích, které dělá agentura Rachot. Prosadit world music je trochu problém, zas takový zájem o tenhle druh hudby není. V této souvislosti mne ještě víc mrzí, že skončily pořady Všechny hudby světa na Radiu 1 a Čajovna na Vltavě. Těch, co se snaží world music popularizovat, zas tolik není, troufnu si říct, že se všichni ti lidi mezi sebou znají. Kamarádím s nima a miluju je! Jezdíme spolu do Náměště na Folkovky nebo do Rudolstadtu. Občas je to náročné na játra, ale moc mě baví naše debaty do rána, výměna tipů na muziku a tak dál. Jsem ráda, že mě vzali mezi sebe.

Jací interpreti tě v poslední době zaujali nejvíc?

Na letošním Respectu jsem se zamilovala do Sony Jobarteh, hráčky na africký nástroj kora. Byla tak mile bezprostřední a vlastně celé její vystoupení bylo dojemné, a to i díky tomu, že od února hrála poprvé. Na festivalu mě taky moc bavili polští akordeonisti Motion Trio. Z jazzových alb, která vyšla v tomhle roce, bych zmínila Entering the Woods tria švédského bubeníka Emila Brandqvista, z českých pak Inner Place Nikol Bókové. Pořád je co objevovat, napříč žánry i kontinenty.

Svatá pravda. Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Aby byl pořád takovou partou nadšenců a bláznů, kteří rozšiřují podvědomí o zajímavé muzice, aby stále vycházel i na papíře a aby zůstal svůj.