Jakub Šíma | Články / Reporty | 16.11.2014
Léto skončilo, zima se blíží a klubový kalendář houstne. Listopad kromě listů na stromech vybarvil také kolonky, které jsou v diářích buď hluboko pod koncem pracovní doby, nebo vůbec. Věc, která by nebyla s podivem, kdybychom se nebavili o poli nemainstreamového, progresivního či alternativního hip hopu a spřízněných žánrů. Nejprve dokázal americký zpěvák Bilal roztančit Futurum, do kterého přišlo dost lidí na to, aby měl promotér nulu alespoň na dohled. Politický veterán Sole v Crossu nezklamal, ani nepřekvapil, navíc pro patnáct lidí se hraje lépe v komorním Crossu než pod vysokým stropem Pilotu jako při minulé zastávce. Zato Young Fathers ukázali, že inspiračních vod hip hopu se nemusí bát ani festival jako Struny podzimu. O Young Fathers i Shabazz Palaces, kteří byli jen o den později, se navíc mluví jako o budoucnosti žánru. K tomu dvě poznámky. Pod tvrzení, že v Young Fathers je dost inovace a intenzity, aby měla budoucnost, bych se podepsal, jen žánrové škatulky bych nechal stranou. Až na koncertě jsem si uvědomil, kolik afrických rytmů je v jejich hudbě zašifrováno. Fakt, který zcela explicitně platí i pro Shabazz Palaces, ale spíš než hudba budoucnosti je to hudba z budoucnosti. A minimálně od dob Sun Ra víme, že průnik obou kategorií nemusí být samozřejmý.
Budoucnost v hudbě Sun Ra i Shabazz Palaces znamená na jednu stranu návrat k Africe, na druhou stranu cestu do vesmíru. A jaký důkaz může být lepší než netušená podobnost se zpěvem komety zachyceným vesmírnou sondou. Inspirace se po vesmíru potuluje zjevně déle než lidské družice, navíc Shabazz před nástupem nechali zaznít známou píseň od Sun Ra Space is the Place. Na pódium pak vystoupili dva účastníci afrického vesmírného programu. Tendai „Baba“ Maraire ve zlatém flitrovaném oblečku a extravagantních brýlích se zlatými obroučkami, Ishmael „Palaceer Lazaro“ Butler v triku s roztřepenými rukávy a talismanem na hrudi. Přes ovládací panely kosmické hudby (bicí, perkuse, klávesy, sampler) ležely přehozy zdobené africkými ornamenty. Začínalo se zvolna. Rukopis nezapřeli od první sekundy, ale první polovina taky demonstrovala jak složité je dostat mystickou atmosféru desky na taneční parket. Butlerův rap i Maraireho zpěv se občas ztrácely v instrumentálech, metoda, která na albu funguje výborně, má naživo svá úskalí. Druhá polovina přesto dokázala rozhoupat i zdrženlivější část publika, možná i proto, že zazněly hity jako An Echo from Hosts That Profess Infinitum nebo složitě rozklíčovatelný, ale hudebně působivý #CAKE. Za nástroji působili intergalaktičtí objevitelé soustředěně a několikrát potěšili secvičenými tanečními kreacemi, hlavní byl ale celkový dojem vizionářství, konceptuální rámec, který Shabazz důsledně přenášejí do živých show. Koncert působil jako výprava nejen k cizím planetám, ale především do neobvyklých krajin vlastní duše. Jen pro úplné zasvěcení bylo zapotřebí více důrazu a energičnosti, k dosažení extatických stavů něco scházelo.
Nesmím zapomenout ani na Serengetiho, který večer otevíral. Nenápadný chlapík se jen přemístil od pultu s merchem k mikrofonu, představil se s hmatatelnou neokázalostí a nezapomněl předeslat, že tu nejsme kvůli němu, a tak dlouho nezdrží. Napůl Serengeti, napůl alter ego Kenny Dennis. S písněmi vážnějšími i lehčími přešlapoval za mikrofonem, rap i zpěv doplňoval úspornými tanečky. Mezi tracky se navíc ozýval uvnitř dřímající Kenny Dennis se svými vtipnými průpovídkami. Serengetiho rapová přesvědčivost byla doplněna civilním projevem a skromností, které naznačovaly, že nejlépe by se hodil do rohového pódia zastrčeného baru s bandou vnímavých štamgastů. Ale to možná přijde na dalších zastávkách středoevropské tour.
Shabazz Palaces (usa) + Serengeti (usa) + Bonus + MaryC
13.11.2014, MeetFactory, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.