Pavel Novotný | Články / Reporty | 21.11.2017
Oproti pátečnímu line-upu TransCentury Update, kdy jsme uhýbali nebo se prohýbali pod útokem nabroušených kytar po vzoru kopí hoplítů, se sobotní část festivalu odehrává v tanečnějším duchu. Cedule u vchodu hlásí, že je vyprodáno, na počtu návštěvníků Fun Fare to však není vidět. Své posluchače si přitáhne až Jane Weaver, na kterou se prostor zahušťuje a dav se vlní do psychedelicky laděných písní. Repetitivní bicí jako základ a kytaru měnící své polohy od rytmických akordů po atmosférické linky usměrňuje zpěv, melodie si chvíli hraje, chvíli táhle vypráví. Každopádně ukazuje směr, kterým se dnešní večer bude ubírat.
Vzpomínky na minulé epochy vyvolá Alex Cameron. Vizáž kazatele, černý gotický háv, vlasy ulíznuté dozadu a hlavně zvuk kláves á la osmdesátky ukazují, že pro celkové vyznění je pečlivě budovaná image nezbytností. Písničky o lásce bojující o příčky v hitparádách ještě neumřely. Nebo se jen v cyklech vracejí? Podle textů se zdá, že návrat opulentně intimního popu bude přemýšlivější. V dnešním světě je jen málo prostoru pro chybujícího naivku, kterého Cameron na pódiu představuje, a publikum toto chápe, i když dekorace jsou vypůjčené z dob dávno minulých. Aranžované, ale přesné. Saxofonová sóla melodicky dotvářejí výpověď popového losera, který chce jen milovat.
V podobných kulisách vystupuje i John Maus, i když posouvá hudební postupy k dance punku. Zpěv není tak uvolněný jako v předchozím případě, Maus písně více prožívá a spíše než svým zevnějškem přitahuje nasazením. Nasazení si texty zaslouží, i když při práci s delayem vyšumí do prázdna. Do celkového projevu však zpěv zapadá, podporují ho průrazná basa i epické klávesy s širokým rejstříkem. Těch však je už příliš, a tak diváci průběžně odcházejí, možná unaveni, možná nabaženi, a šetří se na nedělní festivalový den. Protože sobota rozdávala zážitky ve velkém.
TransCentury Update No.2
17. - 19. 11. 2017
UT Connewitz, Lipsko, Německo
www.transcenturyupdate.com
foto © Zdeněk Němec
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.