Narcistní bohyně Sevdaliza?

Íránsko-německá vokalistka, performerka a režisérka žijící v Holandsku, s démonickým vzezřením Diamandy Galás, se v poslední době vyšplhala na vrchol avantgardního popu, a to se stylem, který by se dal dnes považovat za překonaný. Díky sofistikovaným 3D vizualizacím v podobě videí dokázala rehabilitovat trip hop a možná i posunout kombinací současné elektroniky, temných basů a orientálně laděnou instrumentací. Zvukově leckdo může právem slyšet echo legend žánru Portishead, ale nejde o plagiát, spíš zásadní inspiraci či ideové pokračování pro jednadvacáté století.

I když Sevdaliza vydává od roku 2012, zásadní pro ni byl loňský rok, kdy spolu s producentem Muckym vydestilovali ze své tvorby to nejlepší v podobě alba ISON, kde se objevila i většina klipovek jako Shahmaran, Human, Marylin Monroe nebo ve fársí nazpívaný song Bebin. Jedinou slabinou nahrávky je přílišná délka a stopáž šestnácti skladeb, která dovoluje opakování podobných motivů a postupů. Letos pak vydala EP Calling, které kvalitativně potvrdilo její směřování a mohla tak absolvovat svou první světovou tour, která po únorovém vyprodaném Futurum Music Baru zasáhla i další pražský Music Bar – Lucernu.

Sevdaliza v opět zaplněném klubu vystoupila tentokrát v bílém kostýmu. Po instrumentálním intru se zjevila interpretka s mysteriózním vzezřením hadí ženy a pohledem egyptské sfingy a sál rozproudila songem Libertine. Uvedla tak devadesátiminutovou performance plnou zjitřených emocí, tanečních kreací a magické atmosféry, která dle očekávání obsahovala převážně skladby z alba ISON. Nemohla opominout nejpůsobivější skladbu, zabývající se podstatou lidské identity, Human, zazněla i pozvolně se rozvíjející Angel nebo lyrická Hero. Jako vizuály byly použity v reálném čase snímané záběry její orosené tváře nebo detaily baletky, která ji v některých písních doprovázela. Spolu pak navodily erotikou prodchnuté napětí plné sexuální provokativnosti, které jinak v „černé verzi“ supluje tanečník. Doprovodnou kapelu tvořil klavírista a obsluha elektroniky v jedné osobě, atmosféru pak prohlubovali kontrabasista a bubeník „uvězněn“ za hradbou plexiskla, kteří místy vygradovali set do taneční podoby.

Večer potvrdil unikátní pozici Sevdalizy na současné hudební scéně, když její vystoupení korespondovalo s vizuálním konceptem klipů. V nich se situuje do role jakési postmoderní bohyně – že by novodobá verze perské Anáhitý? Plodnost, voda, země i válka, všechno tam je. Jde tedy o důmyslný umělecký záměr, nebo o rafinovanou narcistní stylizaci?