Necks-ed a krásy beztvarosti (Festival NEXT 2017)

O špičkové experimentální festivaly není v Evropě nouze. Při dlouhodobějším sledování všech Unsoundů, Atonalů, Donaufestů se ale začne ukazovat až moc vzorců, až moc styčných bodů. Pak jsou zajímavou alternativou menší festivaly s více vyhraněným zaměřením, omezeným rozpočtem nebo zkrátka větší chutí dát prostor méně cool záležitostem. Mezi ně patří i bratislavský NEXT.

A nebyl by to NEXT bez místních projektů. Názvem maskované duo Doe/Kudla si připravilo A/V set pro obskurní synťák s poetickým jménem Číslizvuk. Punkově provedený modulár ze 70. let samozřejmě musel znít bizarně, hudba držící se většinu času v de facto tanečních smyčkách (slovenská odpověď na Lorenza Senniho?) ale fungovala překvapivě hladce. V tomhle případě byl samozřejmě zážitek už jen sledovat barvy, které tenhle muzejní exponát produkoval – zejména oblast mezi středy a basy vyloženě hladila. Se zvukovou složkou výborně ladila projekce à la Rorschachův test, ve kterém neexistují příčetné výsledky.

Zážitek ze spolupráce Pateras/eRikm byl o poznání méně konzistentní. Paterasovy ambientní plochy si s rozbitým eRikmovým turntablismem rozuměly překvapivě dobře, pózy rockstar za gramofonem navíc jinak dost nepřístupný set zábavně kořenily, ale v dlouhém setu chyběl jednotící záměr a vývoj. U volné improvizace to je sice pochopitelné, tady ovšem nebyla tato absence vyvážena něčím dalším.

Jinak se dařilo The Necks. Australské trio funguje neuvěřitelných třicet let ve stejné sestavě – skoro stejně neuvěřitelné je, že šlo o slovenskou premiéru – a dokonalé porozumění bylo na hráčích znát. U The Necks se často zdůrazňuje minimalismus a hypnotičnost, v Bratislavě se projevilo také bohatství jejich hudby: nekonečné klavírní kaskády, kontrabas, který dokonale doplňoval i předjímal hru ostatních, nepřeberné množství rozšířených technik na bicí. Set měl formát pomyslné vlny se dvěma vrcholy, ovšem bez efektu čekání na gradaci. Extáze, do které se záhy propadli hudebníci, se mohla po celou dobu zrcadlit i na tvářích diváků.

Nebeskou intervenci následoval návrat k leitmotivu večera – nepřístupné elektronice. Sympatický novozélandský producent Fis (usazený, jak jinak, v Berlíně) rozpoutal na posílené aparatuře sonické inferno, které narozdíl od powerambientních kolegů ze Subtextu neznělo jako soundtrack k živelné pohromě, ale jako pohroma samotná. Jen při vší zvukové preciznosti jaksi zmizel vývoj nebo celkový výraz setu.

Skvělému dojmu z pátku se sobota nevyrovnala, hodnocení festivalu ale musí být opět velice pozitivní. NEXT nejenže vozí projekty, které jsou vzácné v našich končinách, ale je dramaturgicky zajímavý i v širším měřítku. Obrovskou výhodou oproti větším festivalům je pohodová komorní atmosféra. Otázkou je, jestli tohle lidské měřítko ještě dostačuje. A4 dosáhla hraniční kapacity – kam dál? Letošní taneční afterpárty ve Fuze naznačila jednu možnost. Přesun není pravděpodobný, „downgrade“ festivalu také ne. Kdo ví, třeba se NEXT za pár let přiblíží Unsoundu, který se vyprodává během desítek minut. Kvalitativní propad nehrozí.