něco něco, post-hudba, Palác Akropolis, 8.10.2022, Praha

Otevřít set Rovinou, zakončit Strachem. Nic víc bych nemusela napsat a řeklo by to vše. něco něco prostě musí otevírat světy kosmickými melodiemi Roviny. Tak obvyklá a jednoduchá a zároveň tak nadpřirozená, to je Rovina.

Jsem přetažená a přecitlivělá. Sál se během prvních tónů zaplnil. Lidé do něj nevešli, ale vpluli. Nechali se odnést zvukem. Po tvářích mi stékaj slzy. Ale nejsem jediná, slzy jsou i v očích na pódiu. Texty mluví za mne, melodie taky. Jsem patetická? V kontrastu s velmi komorním a intimním koncertem před měsícem v Lese se najednou něco něco dostali na prkna, která znamenají svět. Záře reflektorů, show. Je to stejné jako vždycky, a zároveň tolik jiné. A v každé verzi skvělé. Ocitáš se ve snu. Ve snu ryzích výpovědí, kde lidé na otázku: „jak se máš?“ odpovídají pravdivě. Ocitáš se v melodiích, který miluješ. Hlava ti lítá někde v oblacích, ocitáš se v jednom bytě, kde na zdi visí koberec. A je to celý ryzí.

Post–hudba tančí, běhá, skáče. V blikajících reflektorech a neprostupném kouři. A hraje skvěle. Představuje i nejnovější Fomo. Zároveň se vrací k jemný mně milý kytaře s Gramatikou švédštiny. Ke konci i Synkáč hoří. Vždycky, když jedu na Synkáč, zní mi v hlavě a najednou je přede mnou úplně zhmotněná. Publikum zpívá, křičí, prožívá slova i zvuky společně s kluky. Je to hodně silný. Moje hlava ale zůstala s něco něco a nějak tenhle všeobjímající tlak nezvládá. Když padalo listí, psali jsme si každý den. Dominik leží na pódiu. Vincentku svírá v ruce.

něco něco i post-hudba mi zprvu přišli zcela nekompatibilní. A ono naopak. Jsou si v emocích naší doby blízko. Možná ještě blíž.

Moje rozbitá nemocná hlava. A šíje, kterou objímá studená vlhká zem. Dala bych si i Kachličky a kočičí bříška. Ale to bychom byli jinde.