Články

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Najtvrdšia droga alebo Kreativita a drogy

Nejlepší texty Full Moonu 2021: Najtvrdšia droga alebo Kreativita a drogy

Lucia Banáková | Články | 26.01.2022

Kedysi som čítala rozhovor s abstinujúcou narkomankou, ktorá opisovala svoje začiatky s heroínom ako pokus naplno precítiť a pochopiť album svojej obľúbenej kapely. Síce si už nespomínam na názov, ale z hlavy ma napadne hneď niekoľko, ktoré by do tohto príbehu ľahko zapadli. Mnohí umelci sa netaja kladným vzťahom k drogám, stereotyp rockovej hviezdy predsa nevznikol len tak z čista jasna a mne sa natíska séria otázok. Čo by ešte ľudstvu priniesol Jim Morrison, keby bol schopný odložiť fľašku whisky, ďalšie drogy a ostal by pri občasnom užívaní psychedelík? Čo drogy vlastne muzikantom dávajú? Aký s nimi majú život? A predovšetkým, darí sa im tvoriť intenzívne diela napriek alebo práve vďaka drogám?

Prostredie malého klubu, kde stereotypný príbeh rozorvanej hviezdy často začína, by priemerný adiktológ popísal ako rizikové. Ľudia si na koncerty chodia oddýchnuť od nudnej každodennosti a alkohol ako sociálny lubrikant, poprípade iné drogy, je s týmto prostredím úzko spojený. Viete si predstaviť, že by na iných pracoviskách ľudia tak rutinne pili pivá a pred pravidelným meetingom s vedením by si kolegovia dávali jointa?

Kapela pri koncertoch zažíva celú sériu stresov. „Rock'n'roll je prostě kurva dřina. Je to stresující hlavně v tom, že každej prožívá trému jinak, a když ti na koncertě záleží, je to vždycky o nervy. A je tam strašlivě moc proměnných – nevíš, jestli bude dobrej zvuk, jaký tam budou lidi, občas ani nevíš, jestli ti na sraz přijde bubeník nebo jestli někdo nebude úplně na sračky. Plus samozřejmě touring – všichni si to představujou jako nádhernou věc, kdy jen někam cestuješ, ale ve skutečnosti je to strašlivě vyčerpávající záležitost, kdy většinu času člověk sedí v dodávce s lidma, který vidí doslova nonstop,“ vymenúva Olaf Olafsonn, známa postava na českej psychedelickej scéne. Riešenie na stres sa pritom ponúka samo, je ho predsa plný klub.

Rizikové prostredie je ovšem len jeden z faktorov a nerobí zo všetkých umelcov automaticky narkomanov. Britská kapela Spacemen 3 nahrala koncom 80. rokov neoficiálny album s názvom Taking Drugs to Make Music to Take Drugs To. Hudobníci si drogami pomáhajú v kreatívnom procese, chcú vytvoriť niečo nevšedné, za hranicami bežnej ľudskej skúsenosti, poprípade odovzdať poslucháčovi hlbokú emocionálnu a introspektívnu výpoveď. No a poslucháči zas berú drogy, aby dokázali túto správu rozšifrovať. Aspoň taká je naivná predstava, v praxi umelci narážajú na svoje fyzické limity, pretože vydávať sa na takúto exploračnú misiu pravidelne je extrémne náročné po fyzickej i psychickej stránke. Telo proste občas potrebuje spať, jesť a byť v pohode. Tu niekde začína začarovaný kruh a prekliatie veľkých hviezd. „Lidi po tobě vyžadujou určitou roli, ale ty pak potřebuješ únik, to je častý pro opiáty. Najednou tě uklidní, neřešíš nic jinýho než závislost a ani vlastně nemůžeš. Je to absolutní únik od vyžadovaný role, kterou nechceš mít pořád,“ vysvetľuje Olafsonn.

AKO ZNIČIŤ AMERICKÝ SEN I ČESKÝ UNDERGROUND

Amák Golden je producent zo štúdia Golden Hive Studio. Nahrávajú u neho alternatívne kapely ako Povodí Ohře či Lvmen, ale spolupracuje aj s Killing Joke či The Atavists. Na drogách, prevažne stimulantoch, bol závislý dvanásť rokov, v súčasnosti už päť abstinuje. „To je hustý, že to půjde zrovna do čísla o The Doors. Když mi bylo něco kolem dvanácti, otec mi z Prahy přivezl knížku Nikdo to tu nepřežije. Byl jsem fakt malej, ale začal jsem tu knihu číst. Byla plná mýtů o The Doors, pořád se tam sjížděj a bylo to tam podaný, že drogy Morrisonovi pomohly něco vytvořit, někam se dostat. Dalo by se říct, že ty drogy potlačily i to, že Jim Morrison byl intelektuálně docela zajímavej. Tehdy začala má fascinace drogama. Ani jsem neznal muziku Doors, ale ten mýtus rockové hvězdy ti začne v hlavě pracovat.“

V 90. rokoch sa Amákovi s kapelou Sunshine podarilo preraziť v zahraničí: „Jednou jsme hráli někde před Iggym Popem, mi bylo asi pětadvacet a těsně před koncertem jsem zkolaboval, museli mi píchat adrenalin. Pak tam vlítnul Iggy, kterému tenkrát bylo snad padesát, ale lítal tam, jak kdyby mu bylo dvacet. Ten kontrast je vtipný, mně drogy dostávaly úplně do sraček a on po těch letech, čistej, byl úplně svěží.“ Okrem snahy naplniť svoj americký sen a stať sa rockovou hviezdou tvrdí, že drogy bral kvôli potlačeniu emócií a zároveň ako snahu vyrovnávať sa so šialeným pracovným tempom. „Nebyl jsem extrovertní člověk, a když jsme začali objíždět velký pódia, ta moje introvertnost dostala strašnej záhul. Je to paradox, ale pro mě bylo nepříjemné hrát pro tolik lidí a drogy mi to pomáhaly zvládat. Začal jsem si je pumpovat, abych se znecitlivěl a mohl ty koncerty odehrát, bez nich bych snad na podium ani nevylezl,“ vysvetľuje Amák.


Amrit Sen, bývalý spevák kapely Michael’s Uncle, ktorá vznikla koncom 80. rokov a popularitu mala najmä v undergroundových a punkových kruhoch, taktiež prepadol na dlhé roky závislosti. Svoju drogovú kariéru však popisuje ako netradičnú: „Pro většinu závislejch na opiátech jsou právě opiáty jejich finální droga. Já jsem ale opiátami začínal, bral jsem je intenzivně několik let, projel jsem si jak psychickou, tak fyzickou závislostí. Bral jsem cokoliv, co hází. Podivný bylo, že jsem naskočil na speedy a s opiáty po nějaký době přestal. U pervitinu jsem skončil na hodně dlouho a k opiátům jsem se pak už nevrátil.“ Amrit, na rozdiel od Amáka, začal s drogami veľmi skoro, už v puberte. Na otázku, prečo skončil práve na stimulantoch, líči svoju teóriu: „Jednou mi došly opiáty, tak jsem šel za klukem, co vždycky něco měl. Tenkrát měl jenom perník, tak alespoň něco. A pak se odehrálo něco silného. Já to prostě znal, řekl jsem si: Jo! To je vono, konečně jsem doma. Asi to bylo tim, že moje matka, doktorka, v šedesátých letech, kdy jsem se narodil, užívala ledacos. Byla to doba Fenmetrazinu, což je amfetaminový derivát podobný pervitinu. Léky byly normálně na recept a až v 80. letech se to dalo na opiátový recept s modrým pruhem. Fenmetrazin se používal proti únavě, na hubnutí, protože člověk neměl chuť k jídlu a studenti ho používali na učení, i když výsledky byly sporný. Nepovažovalo se to za nic rizikového, byl strašně populární. Takže já jsem ten perník nejspíš poznal už prenatálně.“

Príbeh Amáka a Amrita je v mnohom odlišný, no v istom bode sa ich rozprávanie zbehlo do jednej línie. Ak naozaj umelci berú drogy preto, aby v konečnom dôsledku tvorili lepšiu hudbu, zdá sa, že táto cesta je pomerne neefektívna. Stimulanty vo všeobecnosti skracujú reakčnú dobu a dodávajú človeku energiu, no Amák zistil, že „za tu výhodu, že člověk dokáže jet tejden v kuse, si pak drogy začaly docela zásadním způsobem vybírat svou daň. Nebylo to hned, až postupem času, ale člověk pak zjistí, že jeho tempo je kontraproduktivní. Začne dělat kraviny a věc, kterou by dělal pár hodin, dělá už tejdny.“ Ďalej popisuje, že človeka po emočnej stránke drogy sploštia. „Tenhle typ drogy ti z emocí udělá šutrák, seš úplně tvrdej kus kamene. Spočátku sice uděláš, co máš, uděláš to rychle, možná i dobře, ale neužiješ si to vůbec. Najednou se to otočí a pak už necítíš nic. Seš zamotanej v pavučině závislosti a jediná věc, co tě zajímá, je, jak se k tomu dostat a dát si znovu. Pak už i moje práce či kreativní činnost šla stranou. Jenom přežíváš ze dne na den, nic neumíš dodělat, jsi nezodpovědný. Tam už není nic.“


Podobne svoj rozchod s kapelou a hudbou popisuje aj Amrit: „Poslední tečka byla, že jsem se už styděl na podiu předvést. Osobnost se ořeže natolik, že jejim hlavnim projevem je člověk rozsekanej na kousky, kterej se sype, a je to strašný, nic ke koukání. Kapely, v kterých jsem hrál, měly kromě hudby a show i nějakou message a já už nechtěl předvádět Amrita, jehož jedinou výpovědí bylo, že je ve sračkách. Proto jsem se na to vysral, když si odmyslim takový praktický věci, že jsem přišel na každou desátou zkoušku a na půlku koncertů jsem nedorazil vůbec.“

STÁLE JE TO ROVNAKÝ ÚTEK

Asi nie je veľkým prekvapením, že stimulanty, ktoré primárne povzbudzujú k výkonu, pomaly, ale isto zbavujú človeka emócií. Tie sú pre rozbehnutý vlak zbytočné spomalenie či vychýlenie z dráhy. Aj preto som sa zvlášť spýtala na psychedeliká, ktoré by typicky mali sprostredkovať hlboké emocionálne a spirituálne zážitky. Zdá sa, že aspoň tento typ drog by mohol byť pre kreativitu užitočný. A ako bonus, vraví sa, že nie sú návykové. Amrit vysvetľuje ich fungovanie: „Špička tripu není fáze, kdy se ti všechno hejbe a máš halucinace, ale až se to zklidní a začneš mít pocit, že všechno, co se děje, od nejmenšího atomu po nekonečný vesmír spolupracuje a svět je v pořádku.“ Človek síce má subjektívny pocit, že prišiel na hlboké životné pravdy, ale mnohým, vrátane Amáka, sa ich nepodarilo z psychedelického tripu prepašovať do normálneho života. „Když jsem bral LSD, vůbec by mě nenapadlo vzít si do ruky kytaru. A především, kdyby mě to náhodou napadlo, tak bych si to ani nepamatoval. Na ty svoje tripy jsem si nosil diktafon a nahrával svoje velký moudra. Po návratu jsem ty kazety musel rozdupávat, protože tohle jsem si s sebou nechtěl přinést. Vůbec si nedokážu představit, jak se dá dělat muzika na LSD.“

Najzhovievavejší k tomuto typu psychoaktívnej látky je Olaf Olafsonn, predstaviteľ psychedelickej scény. „Člověk se kouká na Santanu, jak hrál na Woodstocku a říkal, jak všichni byli úplně na mraky a z kytary se stal had, kterýho musel zkrotit, a říká si, panebože, ty lidi hrajou úplně nejlíp na světě! Myslím ale, že psychedelika jsou v tom dost nejistý. Může to bejt fakt dobrý, člověk se může napojit na absolutní vlnu, aby to bylo nejlepší, a zároveň to tak dopadnout nemusí.“

Psychedeliká sú proste akási mentálna skratka. Amrit vraví, že podobný stav sa mu podarilo zažiť aj načisto a vážil si ho omnoho viac. Amák ho dokonca označuje za podvrh: „Bylo sice supr dát si extošku, koncert pak byl prča, i když stál za hovno, ale tu extošku pak můžeš brát na cokoliv. Může tam třeba někdo jen stát a pleskat do stehen a tobě se to bude líbit. Až takovýhle hnusný podvod to je.“

TAK AKO JE TO VLASTNE S KREATIVITOU?

V konečnom dôsledku sa zdá, že človeku toho drogy v dlhodobom horizonte veľa neprinesú. Je jedno, či berie stimulanty na výkonnosť, nakoniec sa zacyklí v neefektivite. S opiátmi nemá vôbec žiadnu motiváciu vyliezť z príjemného stavu a tvoriť, silná fyzická závislosť, ktorá sa pri opiátoch dostaví pomerne rýchlo, mu to ani neumožní. Psychedeliká sú neisté a aj v najlepšom možnom scenári sú vlastne len mentálne skratky. Človek síce má pocit, že pochopil celý vesmír, ale ten pocit je až príliš zadarmo na to, aby si ho dlhodobo vážil a čerpal z neho.

Nechcem pôsobiť príliš moralizujúco. Stále existuje hromada umelcov, ktorí svoje najlepšie diela vytvorili pod vplyvom drog. To je dostatočný empirický dôkaz, že drogy môžu človeku v kreativite aj pomôcť, medzi respondentami však panuje jasná zhoda, že samotné drogy umenie nerobia. „K umění a muzice možná drogy nějakým způsobem patřej, ale není to nic nutnýho. Kde není talent a píle, tam to drogy neodmakaj,“ tvrdí Amrit. Navyše si treba dávať pozor, aby človek neprepadol závislosti, a to je veľmi ťažké. Olaf Olafsonn, ktorý často žartuje, že by drogám dal recenziu päť hviezdičiek z piatich, vraví, že na efektívne využitie drog je treba veľká sebakontrola. „Je to o tom, jak moc se chceš nechat změnit. Musíš to ukočírovat a vždy tam musí fungovat sebereflexe. Drogy nejsou zlý, drogy prostě jsou. Jsou nástroj, pracovní záležitost. Ono to z tebe na chvíli udělá Supermana, ale není to zadarmo. A já naprosto chápu, že lidi v tom supermanským stavu chtěj zůstat, ale pak to zle končí, protože tělo nezvládne všechno. Drogy ti naboostojou ego, ale je potřeba nenechat se samovolně změnit. Je to těžký ovládnout.“ Každý drogový trip je vlastne malý teleport do magickej krajiny, človek aspoň na chvíľu dosiahne to, po čom túži, nech už to je efektivita alebo len dobrý pocit. No pri každej takejto ceste časopriestorom stratí zopár molekúl osobnosti a je potreba byť na seba tvrdý, postrážiť si, aby z človeka neostal len tieň, vlastná karikatúra. Inak o seba príde, stratí vlastnú autenticitu, a to publikum veľmi rýchlo vycíti. Potom ostane človek sám, už len s tými drogami. „Celou dobu si žiješ v nějaký bublině, lovíš vzdušný zámky, že seš umělec na drogách. A pak najednou zjistíš, že si prostě jenom nezodpovědná smažka,“ zrhňuje Amák.

Amrit aj Amák svoju závislosť prekonali. Už niekoľko rokov abstinujú a svoj príbeh zdieľajú. Amrit sa profesijne venuje práci s drogovo závislými a Amák ostal pri hudbe, avšak z pozície producenta. Sám už netvorí, má to vraj až príliš spojené s drogovým opojením. Síce hrá na basu, ale len to, čo zložia ostatní.

„Hudebníci jako Ray Charles dokázali heroinovou závislost překonat, protože měli něco většího, co jim dávalo smysl, a to byla hudba. Hudba bude vždycky víc než cokoliv jinýho, protože hudba bude vždycky ta nejtvrdší droga,“ hovorí Olafsonn. A Amák by mu určite dal za pravdu. Vraví, že návrat do čistého života bol síce náročný, ale v súčasnosti vie emócie prežívať omnoho intenzívnejšie a autentickejšie ako na hociktorej droge. „Po pěti letech se můj organismus natolik vyčistil, že dokážu analyzovat emoce stoprocentně. A k tomu ta profesní rovina, to je masakr, kolik práce dokážu zvládnout. Dřív jsem střílel šípy do mlhy, pak jsem je hledal a kreslil kolem nich terče. Teďka mám jasnej cíl, vím přesně, kam ten šíp vystřelit, a hlavně dokážu ho trefit naprosto přesně. I když je těch cílů několik,“ hovorí Amák a celý rozhovor ukončuje: „Když jdu dneska na koncert a kapela je dobrá, tak zážitek je o dost intenzivnější. I když je špatná. Prostě čistokrevné emoce.“

Info

Text vyšel ve Full Moonu #123-4.

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Natália Ostrouchova (Animal Music)

redakce 22.11.2024

Do ouška od Animal Music – podzimní edice.

Úprimná láska k hudbe (Alfie Templeman)

Jakub Veselý 21.11.2024

Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

10 + 1 = Sarah Kinsley

redakce 17.11.2024

Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Šejkr #143: Špatná hudba?

Michal Pařízek 15.11.2024

Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.

10 + 1 = Graham Sayle (High Vis)

redakce 14.11.2024

Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace