Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

"Chtěla jsem vytvořit něco, co mě přesáhne. Něco, co lidi přesvědčí o tom, že žijeme ve významné době,“ říká Beyoncé v jedné z dokumentárních částí filmu Homecoming. Záznam a pozadí vzniku vystoupení zpěvačky na loňském ročníku kalifornského festivalu Coachella dokazuje, že pro současný pop jsou důležitá silná témata.

Umělkyně, která si pro své sebevědomí a perfekcionismus vysloužila v popovém světě titul královny, připravila na Coachellu strhující performance. Tak strhující, že hudební média překřtila ročník 2018 rovnou na Beychellu. Proč? Beyoncé hudebním nadšencům potvrdila, že hudba má sílu, kterou lze měnit svět. I díky ní je totiž světový pop pro ženy a jejich témata v roce 2019 bezpečnějším místem než kdy jindy. „Máme tu dnes večer nějaké odvážné holky?“ ptá se hudebnice v intru ke skladbě Run The World (Girls) a extatický dav, který si po celou dobu koncertu drží konstantní hladinu nadšení, ještě přidá několik desítek decibelů. „Tuhle skladbu chci věnovat všem neuvěřitelným ženám, které mi otevřely dveře.“ A připomíná, že ženská témata se do tradičně mužského hudebního průmyslu prodírala postupně.

Od poloviny minulého století pop music tu a tam rýpala do tradičních genderových rolí. V roce 1972 šokoval konzervativní Británii David Bowie, když v pořadu BBC Top of the Pops uvedl skladbu Starman v androgynním kostýmu a na pódiu se navíc ještě odvážil obejmout s kytaristou Mickem Ronsonem. Větší revoltu proti svazujícím stereotypům pak přinesla devadesátá léta. Grunge ukázal muže jinak, než jako alfa samce v kožených kalhotách a s kytarou. Najednou to byly spíš citlivé bytosti, které mají co dělat se sebou a svým psychickým zdravím. A třetí vlna feminismu společně s vlivy punkového hnutí Riot Grrrl vytvořily podhoubí pro silnou generaci písničkářek, které se nebály zažité představy o sexualitě obrátit úplně naruby. Třeba britská hudebnice PJ Harvey na prvních dvou deskách zesměšňuje zbožnou úctu žen k jejich mužským idolům. „Musím se hezky obléct, abych ho potěšila,“ zpívá ironicky Harvey ve skladbě Dress ze svého debutu. Intenzivní, pouze minutu a půl trvající Snake z následující desky Rid of Me zase vykresluje situaci, ve které muž zneužívá svůj vliv k tomu, aby se zmocnil ženy, po které touží. „Ty hade, vplazil ses mezi moje nohy a řekl, že chceš všechno, že mě uděláš královnou,“ křičí zpěvačka za zvuku řezavých kytar.

Revolta ale neopustila hranice alternativního rocku, v mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely, byly přijímané dost s rezervou. Courtney Love byla v očích médií prostě hysterická narkomanka, Tori Amos ufňukaná drama queen, Fionu Apple bulvár cupoval kvůli poruchám příjmu potravy a The New York Times do reportáže z večírku magazínu Spin napsal: "Apple v klipu k písni Criminal hraje lolitu z party na předměstí. Tady je ale najednou za stydlivku a krčí se v koutě.“ Traumata netraumata, slavné zpěvačky musely být reprezentativní a krásné.

Poslední jmenovaná tak v roce 1997 při předávání MTV Video Awards pokřivené prostředí celebrit devadesátých let zhodnotila radikálně: „Tenhle svět je sračka,“ prohlásila Apple při přebírání ceny za objev roku. ,,Neměli byste přizpůsobovat svůj život tomu, co si myslíte, že my si myslíme, že je cool, buďte sami sebou.“

Změnu v mainstreamovém vnímání ženskosti ale přinesla až doba sociálních sítí. Ačkoliv pokrokové technologie nespasily svět, jak mnozí kdysi doufali, a naopak přinesly spoustu nových problémů, emancipačním snahám posloužily dobře. Virálně se šířící videa rasistických policejních zásahů v USA posílila hnutí Black Lives Matter. Instagramová selfies zase začaly zdobit hashtagy s hesly #bodypositivity nebo #nomakeup volající po zdravějším přístupu k ženské kráse, kampaň #MeToo zase o něco později přitáhla pozornost k otázce sexuálního násilí.

A angažovanost vstoupila i do světa žebříčkového popu. ,,Tu děvku jsem proslavil já,“ prohlásil Kanye West ve svém tracku Famous o Taylor Swift. Zpěvačka se rozlítila a v emotivní řeči při přebírání Grammy za desku roku 2016 promluvila k mladým ženám o tom, že si nikdy nemají nechat upřít zásluhy za svou práci. Zhruba měsíc na to Beyoncé vydala bez jakéhokoliv předchozího avíza silně feministickou desku Lemonade, její sestra Solange v září toho roku černý opus A Seat at the Table a pop se stal definitivně manifestačním prostorem. Mít silné téma jako by se po letech stalo základním předpokladem úspěchu a k aktivismu za práva žen a menšin se začaly hlásit i hudebnice, od kterých by to nikdo nečekal.

Speciální pozornost si získalo třeba twitterové bio zpěvačky Katy Perry, ve kterém se v roce 2017 označila za uvědomělou aktivistku. A její deska Witness, spíš než aby vyvolávala údiv, rozpoutala diskuzi o tom, jestli vlastně celebrity naopak nedevalvují snahy emancipačních hnutí. Podobnou nedůvěru měla média i ke zpěvačce a herečce Arianě Grande, která se k feministickým myšlenkám přihlásila v rozhovoru pro magazín Billboard v roce 2015: „Unavuje mě, když mě lidi vnímají jako něčí holku. Nejsem bývalka Big Seana, nejsem potenciální nová přítelkyně Nialla Horana. Jsem Ariana Grande.” Na rozdíl od Perry se jí povedlo neúnavným diskutováním na sociálních sítích pochyby o upřímnosti svého počínání vyvrátit. A v některých případech dokonce obrátit ve svůj prospěch. Na twitterový příspěvek, ve kterém jeden z jejích followerů k videu jejího vystoupení s Nicky Minaj napsal, že někdo, kdo vypadá jako děvka, nemůže být feministka, odpověděla: „Lidi umí být takoví ignoranti. Komentovat něčí vzhled je prostě nepřípustné.”

A lidé už se jí nevysmívali, spíš začali pečlivěji poslouchat. Taková společenská atmosféra podpořila ženy v tom, aby formulovaly svůj pohled na svět a přinesly do populární hudby něco nového. „Nejlepší kytarovky dělají v téhle době ženy,” napsal v roce 2017 The New York Times v článku věnovaném silné generaci rockových písničkářek, mezi které zařadil třeba Snail Mail nebo Soccer Mommy. Flamenco, chráněné jako kulturní dědictví Španělska, zkombinované se současnými beaty zase představila globálnímu publiku katalánská superhvězda Rosalía. A zmiňovaná Ariana Grande se na poslední nahrávce odvážila vykašlat na dramatické love story. Zatímco Adele v roce 2011 z hitparád trochu křičela na svého bývalého: „Nevadí, najdu si někoho, jako seš ty!” Ariana si v singlu Thank U, Next dovolila podstatně zenovější přístup: „Jeden mě naučil lásku, další trpělivost, jiný bolest,” vyjmenovává, co si odnesla ze svých vztahů. Na výčitky ale nedojde. ,,Navíc jsem potkala někoho dalšího, jmenuje se Ari a skvěle si rozumíme,“ pokračuje a říká, že si teď vystačí sama. A nahrávka i tak trhá rekordy prodejnosti.

Když se Beyoncé na Homecoming ptá po odvážných ženách v publiku, ví, že pokládá řečnickou otázku. Právě díky hudebnicím, jako je ona, se žena v roce 2019 nemusí cítit méněcenná. Alespoň na koncertě nebo se sluchátky na uších. To by mohl být slibný začátek.