Nekupuju desky, abych je vlastnil: Frederyk Rotter (Zatokrev)

Švýcaři Zatokrev brzy zahrají na DIY akci Psy-High 2014. Z Basileje nám píše Frederyk Rotter. „Chtěl bys taky mluvit o tom, co tě spojuje s Českou Republikou?“ - „ Popravdě, oba moji rodiče byli Češi, česky mluvím docela dobře, zato gramatiku mám příšernou a spoustu slov jsem zapomněl. Rodiče se do Švýcarska přestěhovali v roce 1968, víš, o co jde. Já se narodil v roce 1977 a vyrůstal s češtinou coby mateřským jazykem. V Čechách mám příbuzné a našel jsem tam dobré kamarády. Určitě znáš skvělou kapelu FDK, na ty byste měli být hrdí, párkrát jsme spolu byli na turné, výborný chlapi.“ A pak jsme si povídali o tom, jaké zvukové formáty má nejraději a jak vášnivý je sběratel desek a vinylů. Na podobné téma se budeme bavit i s dalšími, začátek nové série rozhovorů.

Poslední album The Hat, the Wheel and a Long Road to Nowhere jste mimo jiné vydali na vinylu. Jaké další formáty využíváte?
Máme rádi CD a vinyly. Je hezké nabídnout posluchačům pěkný vinyl. A taky je to o tom, že jsme pořád zvyklí nosiče používat. Pro nás je to normální.

Dává podle tebe formát a vizuály albu další významy? Snažíte se tak prezentovat?
Mám rád, pokud výtvarná stránka nese sdělení a celkově ladí s hudbou. Je to důležité pro mě jako tvůrce, i jako uživatele. Na našich deskách je většina uměleckého provedení silně spojena s mými texty, mívám vizi, kterou se snažím předat grafikovi. Dá se to uskutečnit ve všech formátech, ale vinyly jsou klasika.

Kolik kopií děláváte?
Vinylů bylo 300, CD netuším, to je starost vydavatelství. Nemám nejmenší představu.

Chcete aby vaše desky kupovali fanoušci, nebo sběratelé? Jak se na sbírání desek díváš?
Upřímně, já nosiče vůbec nesbírám. Nejsem ten chlápek, co tě vezme k sobě domů a předvede ti jich tisíce. Většinu času se věnuju poslechu desek z mého okolí, takže kapel, se kterýma kamarádím, kapel na mém labelu nebo těch z labelu, kde vydáváme. Určitě je tady spousta skvělých skupin, které produkují úžasný nosiče, ale já mám kapacitu poslechnout si jen pár z nich a nekupuju desky, jen abych je vlastnil. Takže i kdybych je sbíral, sháněl bych jen to, co skutečně poslouchám, a moje sbírka by byla docela malá. Snažím se poslouchat hlavně to, co vytváří moji přátelé, a to vnímám dobře, protože je chci pochopit. Pokud si něco pustím, chci na to mít čas a věnovat se tomu pečlivě a je mi jedno, jaký je nosič, jestli digitální, CD nebo LP, je to fuk. Jde o album samé, které nese ducha umělce a které se tě nějak dotkne. Někteří moji kamarádi si poslech užijou víc, když si pustí vinyl. Chápu, že to může být fajn, ale mně na tom nezáleží. Hudba je v mém světě nejemotivnější způsob uměleckého vyjádření. Pokud tedy poslouchám, snažím se do toho vložit něco ze sebe a dobré album mi tu energii vrátí, nebo dá i víc. Žádná jiná forma umění se mě tolik nedotýká. Tragický film bude vždycky dojemnější s dobrou hudbou než bez ní. Ale jenom hudba umí rozplakat, aniž by jeden věděl proč. A vůbec, když se bavíme o hudebních nosičích, jenom dobré album budeš poslouchat pořád dokola, i když bude cover hnusnej nebo bude deska v horší kvalitě a na kazetě. Špatnou muziku nebudeš poslouchat ani z toho nejhezčího vinylu.

Takže fyzická podoba alba nebo digitální, na to kašleš.
Je mi to vážně jedno. Jasně, je fajn mít skutečně hezkou desku, ale digitální trh je tady a je praktický. A pro někoho můžou být hudební nosiče přílišný luxus. Já si rád občas koupím CD, třeba po působivém koncertě, abych podpořil kapelu a protože mám v autě přehrávač. Na druhou stranu mladí studenti nebo lidi v chudších zemích si prostě nemůžou dovolit každé album v krámě. Spousta lidí, které znám, si kupuje jen desky, které pro ně opravdu něco znamenají. Pro mě je to o muzice, ne o tom, které médium má vyhrát. Dokud je možné poslouchat muziku, kterou se podařilo nahrát a zachytit s duší, je jedno, jestli je na CD, LP, kazetě nebo digitální, a já děkuju každému, kdo má tento dar v našem podivném světě.