Nepřestávej, Ellie... (Wolf Alice)

První koncert roku je nutné vybírat pečlivě, měsíční hudební hladovka s sebou nese nemalá očekávání. Po loňských Daughter a The Flaming Lips beru zavděk britskými rockery Wolf Alice, kteří do malého sálu kodaňské Vegy přivezli nové album Visions of a Life a jako předskokany švédské dreamrockové duo Wy.

Ti to z Malmö měli blíž než já z Roskilde a s mým příchodem do sálu už hráli skladby z čerstvého debutu Okay. Na pódiu jsem marně vyhlížel bubeníka nebo basáka, ale Michel Gustafsson & Ebba Ågren si vystačili se dvěma kytarami, jedním vokálem a samply. Na škodu to nebylo, hudba Wy vyzývala k ladnému vlnění do mámivých rytmů elektronických bicích a kytarového šumu. Lušit texty Ågrenové sice místy bolelo, před diváky se v nich svlékla až na kost, kritiku ale očekávala. „A napíšou, jak lehké je mě prokouknout, že mé prsty se trochu třesou, ale můj hlas že je čistý a jasný.“ Nihilismus čišel z každé skladby, smutek přetékal do publika a oko nezůstalo suché. Během závěrečné Nobody Else se konečně opřeli do všech nástrojů a nečekaný hluk dodal éterickému kvílení v refrénu osobitost. Žal je občas nutné vykřičet.

Pak přišel čas na veleslavené Wolf Alice. Za vše mluví přesun jejich posledního kodaňského koncertu kvůli nominaci na Grammy, diář „nejlepší kapely tohoto desetiletí“ je nabitý. Vizáží někde mezi modely od ASOSu a dětmi ze stanice Zoo, hudebně mezi dream rockem a britským punkem. Na předskokany navázali pochmurnou skladbou Heavenward a frontmanka Ellie Rowsell se okamžitě spárovala s bubeníkem Joelem Ameym, jehož doprovodné vokály byly neodbytné. Sklíčenost vystřídal agresivní vztek v punkově laděné Yuk Foo a bylo jasné, že emoční stabilita není na programu dne. Hledat radostný text v repertoáru Wolf Alice není lehká práce a spolu s Rowsellovou si vyprodaná Vega postupně připomněla všechny možné důvody deprese. A zatímco zpěvačku zabíjela nedosažitelná láska, já bych radši spáchal sebevraždu kvůli týpkovi za mnou, který si očividně myslel, že by to celé zvládl odzpívat líp. Celý sál naštěstí rozproudila druhá polovina setu a já se proskákal do bezpečné druhé řady, na dosah ruky od energického basáka Thea Ellise, který si celý koncert dělal zálusk na crowdsurfing. Během nejpomalejší skladby Blush to sice zavánělo ploužákem na rozloučenou, ale prosby „Nepřestávej, Ellie…“ byly vyslyšeny. Poslední strkanice, pot až na zadku, pivo na ponožkách, hučení v uších, strhující.

Měl jsem sice v plánu nechat se ospale unášet na vlnách něžných vokálů, ale někdy je třeba koncertní sezonu začít nečekaně zostra. Wolf Alice dostáli své pověsti - mix dream rocku s ostrými hranami grunge, táhlou psychedelií, nekompromisním punkem a stylovým rokenrolem vystihuje současnou londýnskou rockovou scénu. Propocená košile? „I can only love you more!“