Never Sol a nové cesty k hudbě

Studovala zpěv, zpívala s jazzovým kvartetem, měla pár kapel... Pak natočila baladu Lay Down k noirovému filmu Ve stínu, potkala Jana P. Muchowa, se kterým začala připravovat debutovou desku. Má hlas hluboký jako jeskynní jezero a zevnějšek, ze kterého se podlamují kolena. A taky zbožňuje Emiku, tolik k hudebnímu vkusu. Tolik k tomu, co všechno ji čeká a kam směřuje. Sára Vondrášková aka Never Sol.

Na tuzemské scéně působíš jako zjevení – kolika zpěvačkám se stane, že je „udělá“ písnička k českému filmu? Jaký máš vztah k filmové hudbě a případně choutky v tomhle směru?
Filmovou hudbu mám ráda, a pokud bude možnost, ráda něco do budoucna vytvořím. Není to ale pro mě v kreativním slova smyslu asi nejpřirozenější cesta k sebevyjádření. Jsem ráda, že můžu skládat a tvořit, jak se mi chce a jak to cítím.

Říká se: Sára Vondrášková a Jan P. Muchow, který ti desku produkoval, to je „nebezpečná kombinace“. Jak to cítíš ty?
Já si strašně vážím toho, že spolu můžeme tvořit a že jsem dostala možnost s Honzou spolupracovat. Myslím, že cítíme věci stejně a přemýšlíme podobně o směřování skladeb.

Jak vypadá tvoje koncertní podoba, kapela? Předpokládám, že křest bude obohacený o další elementy, čímž se dostáváme k Floexovi.
S Floexem zahrajeme a bude i pár dalších hostů. Jinak koncertní podoba se přes prázdniny rozrostla, na křtu vystoupíme ve čtyřech. Aranže na desce si to tak trochu vyžádaly a baví mě, že si teď víc můžeme hrát s propojováním různých akustických elementů s elektronickýma. V tomhle mě hraní s Floexem neuvěřitelně inspirovalo. Vlastně když to tak vezmu, Honza a Tomáš mě v hudbě za poslední dva roky posunuli úplně někam jinam. Víc vnímám hudbu v rámci nějakého zvukového designu, víc přemýšlím nad funkčností jednotlivých nástrojů...

Na tvém soundcloudu vidím akustické verze, ale i remixy, v kolonce „idols“ máš Bat for Lashes, Cat Power nebo Emiku – jak se k nim stavíš? Někdy jsou hudební vzory v příkrém rozporu s tím, co hudebník produkuje, i když já bych si vás s Muchowem nejraději představoval jako Matthewa Herberta a Roisin Murphy.
Emiku miluju, je pro mě teď jednou z největších inspirací. Viděla jsem ji loni i letos v MeetFactory, kde mě úplně odzbrojila svojí hudební samostatností a umem. Oceňuju každého, kdo je schopen vytvořit hudební dílo samostatně, složí píseň, zprodukuje a pak ji sám zahraje naživo. K tomu všemu Emika pracuje se zvuky a basy, které ve mě fungujou a její hudba na mě dost emotivně působí. Stejně to mám i s Cat Power, tu vnímám spíš přes texty, které jsou v hudbě stejně důležité.

Moloko poslouchám, teď už míň, měla jsem období pár let zpátky. Když o tom přemýšlím teď, líbí se mi na nich, a ještě víc na Herbertovi, jak přistupujou k hudbě a s čím vším si v aranžích hrajou a jak překračujou hranice. Baví mě všichni hudební vizionáři, Emika ale naprosto vede. Co se týká hudebních vzorů, snažím se toho poslouchat co nejvíc a hledat v písničkách to, co může fungovat s mojí hudbou a s mým stylem vyjadřování, nechávám se inspirovat a na základě toho pak hledám vlastní jazyk. Hodně mě zaujala poslední deska Kanyei Westa, mám ráda Jessie Ware, BANKS, Lianne La Havas, taky Clarka nebo AGF, stejně tak mě ale baví skvělá brněnská kapela Piča z Hoven. Na světě je toho spousta, nemá smysl soustředit se na jeden styl a omezovat se, dneska všechno stojí na propojování.

Název alba Under Quiet je docela výstižný – hudba nejčastěji roste od letmých tónů do košatých zvukových krajin, pracuješ s dramatickými oblouky.
Patos ke mě patří určitě. Nebojím se toho a nemyslím, že je to stav, se kterým je něco v nepořádku. Patos nemusí být vnímaný jenom v tom pejorativním smyslu slova. Je to určitá míra citlivosti, toho, že člověk je schopen dojmout se věcma kolem sebe. To je strašně důležité. Nechci svoji hudbou říkat věci, které se nikoho nedotknou, které budou chladné a ploché. Naopak. O tom hudba je. Předávat emoce, dotknout se ostatních a třeba je přimět přemýšlet, něco pocítit, s něčím se ztotožnit. Já jsem většinu těch věcí psala ve vypjatém stavu, takže citově expresivní jsou a já taky.

Máš za sebou studium populárního/jazzového zpěvu – je vzdělání v oboru nutně výhodou? Potom stejně jdeš a začneš si s kreativci typu Floexe nebo Muchowa…
Není vůbec výhodou. Dřív jsem si myslela, že to je dokonce naopak, ale teď jsem se v hledání nějakého stanovisko konečně dostala k vybalancování názoru. Je skvělé ovládat techniku a dozvídat se o tom, jak hudba vzniká a následně žije. Ale člověka studium mnohdy uzavře v kruhu toho, jak mají věci být „správně“ a sebere mu to osobitost a kreativitu, kterou by studium mělo naopak podporovat. Nevím, jak je to u jiných uměleckých oborů, ale v hudbě se tu na školách osobnost trochu ubíjí, mělo by se víc dbát na hledání odlišnosti a na to, čím novým může každý přispět. Tím ale neříkám, že jsem se tam nic nenaučila. Bylo pár profesorů, kteří mi předali strašně moc a naučili mě určitému nazírání na hudbu, třeba David Dorůžka nebo Milan Svoboda. Nicméně vnímám to tak, že nejvíc mě v hudbě stejně naučili Honza a Tomáš.

Jaké ambice má Never Sol? Rádiové? Zahraniční? U nás zrovna neplatí, že s angličtinou nejdál dojdeš, navíc tvoje hudba není zrovna… k žehlení.
Never Sol žádné takové ambice nemá. Ambice a tvorba nejdou dohromady, můžou to, co člověk vytváří, úplně zadusit. Já bych byla ráda, kdyby se deska lidem líbila a dotýkala se jich, aby si ji chtěli poslechnout znovu a přišli rádi na koncert. V nějakém osobním rozvoji bych pak ráda co nejvíce tvořila a posouvala se dál, co nejvíc hrála živě a hledala nové cesty k hudbě.