No!Music: I Would (Not) Prefer Not To vol. 1

Nejen ve světle sexuálních skandálů se omílá slovo NE a nutnost ho používat, odmítat věci, takový opak filmu Yes Man. Jako člověk, co věčně nadává, jsem s vývojem situace spokojená, baví mě pozorovat, jak se odmítání šíří lidem, ten mainstreamový hate, chaotic neutral a memy se Slavojem Žižekem „I would prefer not to.“... NE! Kdo ví, že to je z Bartleby the Scrivener od Melvilla, od autora, co napsal 800 stránkovou knížku o lovu velryb? Že vám se líbí jenom principálně odmítat...

Stánek s merchem v Haus der Kulturen der Welt Melvilla má, a to mezi knížkama o poststrukturalismu, vinyly Nihilist Spasm Band a plátěnýma taštičkama s logem No!Music v krásném růžovém typografickém provedení. Post-konzumní společnost je demonstrována i faktem, že v celém foyer je cítit zeleninový vývar, který není nikde k dohledání. Je čtvrtek a je narváno, fronta na bar má 15 metrů a všichni se tváří stejně ztraceně jako já, stává se to tedy normou. Performance zeitkratzer začíná posouváním židlí po zemi, pak se lidi přesouvají nahoru a foukají do prázdných lahví, ti dole využívají hudební nástroje k původnímu účelu. Je tohle post-recyklace? Vinyly zeitkratzer, obsahující i covery prvních dvou alb Kraftwerk, je taky možné koupit v merchi.

Stejnokrojem Pussy Riot jsou montérky a rovný střih vlasů, což odpozoruju ve frontě na WC, kdy se vedle mě postaví DJ Pussy Riot a za mě Naděžda Tolokonnikovová. Čtvrtek je vůbec ve znamení front, sál je narvaný a všichni čekají na tahák večera. Pussy Riot se předvádějí coby popové hvězdy s tanečky a perfekcionistickými DIY kostýmy (ve stylu Čoko Voko), je to přímočaré a je to autentické, neserou se s tím a je jim to jedno. Neprovokují, jsou. Nemám pocit, že by to bylo přehnaně politické anebo že by mi něco vnucovali, což mě překvapuje. Vystoupení končí hymnou Pussy Riot s refrénem „vagina's where you're really from".

V pátek je v HKW ticho po pěšině, brazilští avantgardisti davy nepřitahují, škoda. Tím pádem je víc prostoru pro Shittyflutea, který vystupuje v rámci vlastního workshopu, kde kazí populární skladby špatnou hrou na flétnu. Na požádání zničí Billie Jean a je to krásný kulturní zážitek, heslo na jeho merchi zní: „Don‘t hate me because I‘m flutiful“.

Tiganá Santana se v polovině setu vyjádří, že mu vlastně není jasné, proč ho pozvali na základě jednoho alba. Má na mysli Milagre dos Peixes od Miltona Nascimento. Moderní provedení slavného cenzurovaného alba zní díky dramatickému kontrabasu trošku jako soundtrack k westernové Botanicule a africké vlivy dodávají koncertu pouštní atmosféru, sametový závěs na pozadí dotváří lynchovskou scénu. Až mi není jasné, co je na tomhle k cenzuře. Asi politické texty.

Arrigo Barnabé - na pódium vystoupí tři muži středního věku a čtyři pohledné ženy. Spustí šílenou dodekafonickou party, dekadentní dystopická diskotéka v Black Lodge. „What happened to Robbie, is it possible that he‘s robbing a mini markt?“ Příběh o nevydařeném experimentu vytvořit napůl člověka, napůl ještěra, ústředního komiksového hrdinu alba Clara Crocodilo. Když mě políbíš, chutná to jako čekanka. Cítím se dekadentně a odmítám s tím přestat.

A o víkendu se vzděláváme na přednáškách a debatách. Aby to nebylo jenom odmítání z principu, bez hloubky.