redakce | Články / Reporty | 11.11.2014
7. a v 8.listopadu proběhl v prostorách pražského pivovaru Staropramen druhý ročník showcase festivalu a hudební konference Nouvelle Prague 2014. Akce, která je v České republice svým formátem stále novátorská, si klade za cíl otevírat obzory, objevovat nové interprety, dovážet profesionály z hudebního průmyslu. Ti měli v průběhu dvoudenní konference možnost v tematických panelech diskutovat mezi sebou samými, ale i s vámi. Nouvelle Prague si hned po prvním ročníku odnesl z Velké Británie ocenění pro nejlepší nový showcase festival ve světě, což se odrazilo na velkém zájmu panelistů ze zahraničí. Přednášky? Ano, ale taky koncerty nových, nadějných kapel, těch, o kterých se říká, že zítra budou vyprodávat stadiony. Co je na tom pravdy? Anna Mašátová, David Čajčík a David Vo Tien byli na místě.
Začněme poněkud netradičně - jaké tam mají toalety?
Anna: V pohodě. Venku plně vybavené toiky, málo lidí, tudíž ok. V budově u přednáškového sálu nejsou háčky na kabelky. To mě vždycky naštve.
David Vo: Uvnitř byly v pohodě. Toiky se na mě v létě traumaticky podepsaly, takže jsem se podívat nešel, proč bych to dělal vlastně?
David Čaj: Toiky jsem nezkoumal, ale bylo to jediné místo v areálu, kam si mohl návštěvník nedelegát sednout. To je divný.
David Vo: To je fakt, v tomhle směru to nebylo moc friendly. Šest hodin si nesedneš, takže stojíš frontu na pivo uprostřed pivovaru (sic!), takže tě pak nohy bolí tak, že si jdeš sednout na toi. Come to Poland. Hořící Mississipi je zpět.
Přednášky - mám si to představit jako akademickou záležitost hodnou vysokoškolských studií? Nejzajímavější osobnosti?
Anna: Spíše moderovaná diskuze, tu lepší, tu horší. Člověk si uvědomí, kolik ze zákulisí hudebního businessu ještě neví - mířím tím především k otázce promotérů/manažerování/ bookingu… Výborně moderoval debatu o festivalu Michal Kaščák, mělo to spád a vtip, nebo Malcolm Haynes z Glastonbury - co věta to perla (“Má Glastonbury nějakou konkurenci, musí bojovat o kapely?” - “Maximálně mezi stagemi na festivalu.”)
David Vo: Největší perly jsem slyšel na diskuzi Hudba v médiích. Kromě úsměvnýho beefu mezi Evropou 2 a Rádiem 1 nám Jitka Fürst z Evropy 2 vysvětlila, proč nehrajou českou muziku: “Česká produkce není tak kvalitní, ale když už se nějaký český hit najde, tak ho hrajeme do zblbnutí, třeba pět měsíců, dokud se vlastně lidem nepřestane líbit.” Načež moderátor reagoval: “Není divu, že české kapely nemůžou prorazit ve světě, když je nehrají ani doma.”
David Čaj: Ranní talkshow s Robertem Porkertem o divokých devadesátkách a shánění drog pro kapelu přes policejního komisaře v Brně byla asi nejzábavnější. Souhlasím s Aničkou, že panelové diskuze závisely na moderátorovi, ale nevybavuju si ani jednu, která by nebyla přínosná. Hosté ze zahraničí Čechy kritizovali, že dostatečně nevyužívají své dokonalé polohy pro routing turné a chodí jim málo nabídek. S tuzemskými kapelami to vidí bledě kvůli češtině, Kaščák se bojí monopolizace festivalů a Holušová zase nedokáže pochopit, proč nejsou lidi ochotní zaplatit adekvátní částku za festival, a tím pádem máme oproti jiným zemím enormní podíl sponzorů v příjmech festivalů. O pesimismus nebyla nouze a nejpozitivněji zněli lidi, co diskuzi pojali jako promo vlastního labelu nebo organizace.
Nejvíc mě vytočil Petr Král z Radiožurnálu. Slečna z Evropy 2 si může v komerčním rádiu dělat, co chce, ale pokud dramaturg veřejnoprávního média zcela vážně prohlásí, že „neumí hodnotit kvalitu“, tak co tam vlastně dělá? Evidentně už přišel v bojovné náladě, postavil bariéru mezi sebe jako člověka, který má dělat nejmasovější české rádio, a nás zasvěcené utopisty, kteří mu do toho nemáme co mluvit. Pořád se odvolával na lidi na zastávce, kteří chtějí to a ono, ale ptá se na jejich názor i v případě publicistiky a zpravodajství? Prý sestavuje playlist podle toho, co cílovka poslouchala v sedmnácti letech, protože tehdy vznikaly životní hudební zážitky. Takže je v pořádku nabízet nejaktuálnější zprávy z domova i ze světa a vedle toho stavět songy z před pádu berlínské i floydí zdi? Možná ho jen popudil pankáč John Robb, kterého diskuze zvráceným způsobem bavila a moderování pojal lehce inkvizičně.
David Vo: Jasně, Evropa 2 si může říkat, co chce, a dělat, jak chce, o tom žádná. Jde mi jen o to, že i kdyby nějaká z těch kapel teda prorazila a začala se hudbou živit, nebude to ten typ kapely, kterou pak budou do zblbnutí hrát na Evropě 2. Pořád se snažím najít kontext a relevanci, proč by na takové diskuzi měli být lidi z Radiožurnálu nebo Evropy 2.
Nejlepší a nejhorší kapely.
Anna: Všude proklamovaní The Feud, průšvih. Efekt pro efekt, gymplácká tuctucárna, na kterou před pódiem s nadšením juchali středoškoláci, vyhnala ty, co by si rádi zachovali zdravý rozum a sluch ze stanu, tudíž nezbývalo než se zařadit do kilometru dlouhé a rozhodně ne zrovna rychle ubývající fronty. Člověk by v pivovaře čekal více než jeden stánek s pitím, bylo to otravné a nekonečné. Nejlepší - těžko říct. Ze zahraničních byli zajímaví The Visit. Cello a zpěv, duo. Prazvláštní. Ale jestli se to hodilo na showcase typu Nouvelle Prague? Ani omylem.
David Vo: The Feud mě hudebně nebavili, dost možná zosobňují to, co mě v hudbě uráží, ale. Za mě přirození hitmakeři, co skladba, to chytlavý linky, nijak komplikovaná, ale dobře fungující kompozice, drajv, co na fesťáku rozpohybuje lidi. Jediná kapela, u který jsem slyšel lidi vyřvávat jak posedlý “one more song”. Nejvíc mě taky zaujali The Visit, ale to je věc, která by mohla vyjít na labelu typu Pesanta Urfolk nebo Denovali, s tím, že je to hudba, která by u nás mohla být na Hradbách samoty nebo na Divadle duchů, takže jiný vesmír. Možná by se ještě chytili na Strunách podzimu. V rámci Stimul Festivalu si je dokážu představit. Diss zavdám asi Ball Park Music, na které jsem celou dobu zíral a říkal si “to jako fakt?”. Ale co čekat od kapely, co hraje song “Everything Is Shit Except My Friendship With You”? Ty ukřičený kytarový melodie, ty mi daly zabrat. Hopsavé vlezlé indiečko po tři sta padesáté deváté.
David Čaj: No to bylo hrozný. Australani tam měli ještě dva zástupce a oslovila mě jen Suzie Stapleton na sobotní afterparty. O čem zpívala, nevim, ale znělo to dost nešťastně a intenzivně. Být to ještě o pár hodin později, je to slušně avantgardní zážitek. Ale i tak – honosný sál, stánek s Jackem, velkej stolní fotbálek a lidi, co jsou buď ožralí a neschopní vnímat, nebo naopak sedí na zemi uprostřed všeho zmatku a upřeně zírají na divnou holku s kytarou. A konečně se mi začal líbit Kittchen, hurá! Svůj hate nemířím na kapely, ale na vizualizace za stagí, které se při Please The Trees zvrhly z vesmírných windows na německý porno s lízátkem.
David Vo: Tyvole, jo! Jak jsem mohl zapomenout, na něco takovýho se přece nedá. Možná si to spojili s tím, že když jedna holka kromě bikin má taky klobouk, tak že se to k Please The Trees bude hodit? Vizualizace vůbec kazily dojem, byly otřesný, děsně. Pokud se bavíme o akci, kde mají showcasovat kapely s “marketingovým potenciálem”, vizuál kapely je důležitým prvkem, kterej doplňuje/podtrhuje hudbu, none? A tady se vizuál zabil.
Nouvelle Prague coby showcase - je to festival? Myslíte, že po některých kapelách sáhnou české podniky, nebo bylo tam něco, co by zajímalo třeba slovenskou Pohodu? Budoucí hvězdy?
Anna: Festival - ne. Místo setkávání se zajímavými lidmi od fochu - ano. Ale zahraniční výběr byl slabý. Nic, co by za to stálo. The Visit by se hodili na Alternativu, jinde si je neumím představit.
David Vo: Na to, aby to byl festival, tak je to takový maličký. Ale místo setkávaní určitě. Kdykoli jsem si chtěl ukousnout sendviče, někdo mi začal oznamovat, že zrovna vydal desku a že je nejlepší na světě. The Feud vidím jasně na Rock for People. Tam ale už prý hráli minulý rok, což vysvětluje ten ohlas. Na Pohodu bych poslal Kittchena, Vložte kočku, Please The Trees. Nylon Jail a Zrní ostatně taky.
David Čaj: Tak Pohoda o všech pěti tuzemských jménem minimálně ví, zato Jaromír Telenský z Rock for Churchill na prvním panelu prohlásil, že Wohnout a Vypsaná Fixa na fesťáku musí bejt. Doufám, že nejenom jeho přehlídka vesměs skvělých českých koncertů vyprovokuje alespoň k zamyšlení, že nemusí. A pokud sáhne i po Balthazar a The Plastics, tak proč ne, obojí v klidu. Zahraniční zájem bych těm našim přál, ale bojím se, že po boku všeho toho (ne)hopsavého indie rocku všem připadali jako dost riskantní alternativa.
Byla to pro vás první zkušenost - stálo to za to? Jaké byly feedbacky v zákulisí a kolik lidí to ve skutečnosti u nás zajímá?
Anna: Rozhodně si na Nouvelle Prague udělám příště více času, obzvláště na “teoretickou část”. Organizace a starost o návštěvníky přednášek a diskuzí byla příjemná, náhled do pozadí ledasčeho přínosný. Rozhodně dobré složení diskutérů i účastníků. Jen hudební program byl nijaký. Zahraniční kapely průměr, české fajn, ale viděno stokrát.
David Vo: První showcase a poprvé na Nouvelle Prague s tím, že minulý ročník měl jednu znatelnou slabinu, absenci českých kapel. Michal Pařízek (šéfredaktor magazínu Full Moon, pozn. ed.) mi vyprávěl o Eurosonicu v Groningenu, čímž mě dost navnadil začít se o tyhle akce víc zajímat. Protože na Sever severozápadní linkou se jen tak nevydám. Příští ročník Nouvellu budu čekovat, ta akce má smysl. Uvítal bych větší odvahu při výberu zejména českých panelistů, ale to jsem zase moc chytrej. Kolik lidí to zajímá? Každý večer se zaplnil v podstatě celý stan, takže málo asi ne. Na druhou stranu kvůli tomu asi nikdo nepřijel z druhýho koutu republiky.
David Čaj: Z teoretické části mám asi dvacet stran poznámek, takže mě evidentně bavila, kvůli ní určitě zajdu znova. Přišlo mi, že našinci z toho byli mnohem víc nadšení než cizinci, kteří se trochu nudili, ale třeba se mi to jen zdálo. Zlepšil bych servis pro nekonferenční návštěvníky a zatraktivnil diskuze a celý event i pro menší promotéry a lidi z branže, co vedou menší kluby nebo labely. Abychom se tam pak sešli úplně všichni, protože o to koneckonců jde.
David Vo: Menší promotéři, rádia a vůbec lidi z branže mi tam chyběli taky. Ale pořád jsem si říkal: měli by zájem se zúčastnit? Mám takový pocit, že pro část z nich je účast na podobné akci nemyslitelná. Někdo by měl pocit, že se “zaprodal”, někdo zase tvrdohlavě říká “já nejsem promotér, jen dělám koncerty”. Snad se mýlím a není to tak hrozné, potěšilo by mě to.
Nouvelle Prague 2014
7. - 8. 11. 2014
Areál pivovaru Staropramen, Praha
www.facebook.com/NouvellePrague
www.nouvelleprague.com
www.twitter.com/nouvelleprague
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.