Ochutnat střepy (Avant Art Festival 2018)

Další návštěva Vratislavi, krásné lokality pro víc než půl milionu lidí ve stále opomíjeném polském Slezsku. K dispozici monstrózní, a přesto vzdušná Hala Stulecia, válkou poznamenané i nově budované kostely, parky s vodními plochami, odvážné novostavby pro bohulibé účely, další parky s vodními plochami nebo Jadwiga Grabowska-Hawrylak, matka vratislavského Manhattanu, odpočívejte v pokoji.

Tentokrát jsem přijel hlavně za hudbou. Léta jsem pošilhával po přehlídce Asymmetry, ale zatím to nevyšlo a letos ani vyjít nemohlo, protože festival vyhlásil roční pauzu. A tak volba padla na dva dny s žánrově rozkročenějším Avant Artem, pozoruhodným polským projektem, který se v různých podobách povedlo vyvézt na jednorázovky do Francie, Ruska nebo Turecka. Letošní ročník trvá dva týdny: první týden hostí Vratislav, druhý Varšava. Varšavský týden, mimochodem stále probíhající, je oproti vratislavskému o něco bohatší, velká část interpretů je pro oba díly ale společná. A obdobné je to i s filmy, které hudební program po celý týden lemují.

Hudební dramaturgie je přirovnatelná k pražské Alternativě. Jde o sérii klasických klubových koncertů s přiměřeným počtem vystupujících, bez shonů a překryvů. V minulých ročnících přijel Ryoji Ikeda, Fire!, domácí Syny a hromady dalších. Experimentální elektronika, avantgardní jazzrock, kalný hip hop, ostré střihy napříč. Pestrost a velká jména nepostrádala ani letošní sestava, zastavili se Nadah El Shazly, Mats Gustafsson či Colin Stetson. Já jsem si vyhlédl dva večery v režii polských těles, které k nám ne a ne přijet: Merkabah a Lotto. A nezůstalo jen u nich.

Místa koncertů se během festivalového týdne mění, mé večery vyšly na Impart, velkorysý prostor, který lze připodobnit k pražské Arše, odmyslíme-li si část jejího lesku, délky a profipatiny. Riziko utopence v prostoru existuje, ale Merkabah ke dnu nejdou, Merkabah nutně nemusí být sklepní kapelou. Celý set odehráli přes obří poloprůhlednou fólií, na níž běží doprovodná projekce. Mohutný dojem přiživuje i rázný zvuk, který bravurně udržuje balanc na ose decibely – čitelnost. Merkabah kvetou. Jazz, rock, metal a hodně progu, ale ani náznak Kayo Dot. Nezpívá se, netrojčí, více se drží pospolitá atmosféra, sonický nával. Radost.

Wolf Eyes si museli vybrat, kterou ze svých mnoha výrazových tváří do Vratislavi přivezou. Zvítězila elektronika. Kytary nikde, jen dva pultíky a na ně napojený saxofon s harmonikou. Zatímco Merkabah užívali saxofonu v duchu jazzové improvizace, Wolf Eyes zvuky nástroje využívali zejména pro elektronickou demontáž na hraně industrialu a noisu. Občas se vynořilo mluvené slovo, místy promluvil pravidelný rytmus, jinak ale vládlo znepokojivé bezčasí s arytmickým pauzováním, v němž bylo k záchytným bodům daleko.

V pátek mizím na otočku za město. Zkuste Malczyce, tamní ruiny papírny jsou něco. Vhodné pro urbex i pro sraby, kterým stačí nevěřícně zírat z bezpečného povzdálí. Tady se jeden hlásí a večer při otvíráku vzpomíná. FOQL je soundtrack pro Malczyce, zamlžené industriální techno, které umí plynule přecházet mezi motivy a hrát bez vynucených zástav. Zásobárna chytlavých rytmů je nekonečná a dostatečně pestrá, přitopí se vždy, když je potřeba. Precizní ruční práce.

Po FOQL přichází Lotto, polská formace, která má se svými krajany z Merkabah nemálo společného. Obě kapely se nebojí jazzových motivů, nejsou však tím hlavním. Základ budují rockově hlučné kytary a variabilní bicí, které umí psychopatickou exhibici i na schovávanou. Lotto otevírají set zhurta, monotónním, přesto energickým nákladem Heel s hypnotickými bicími a zkouřenými kytarami. Hlučné tóny se postupně rozplývají a nastupují tiché linky s přesahy k dronu. Kapela umí pracovat na dlouhé ploše, zvolna budovat a tyto snahy postupným zaklínáním zúročovat. Tam, kde Merkabah mírně postrádali houstnutí a místo toho utekli k jiným progovým kopancům, Lotto lineárně přidávají. Smyčku dvě navíc, dokonat otevřené záměry.

Dál už jen pozvolný výdech. Britský East Man je z kompu puštěná elektronická nuda s neosobními beaty pro pár tanečníků. Ostřílený Mick Harris se svým novým projektem Fret je na tom znatelně lépe – strojová rytmika industriálního techna v kombinaci s živě dotvářenou projekcí možná nemají čím překvapit, agresivita úderů a Harrisovo nasazení jsou však dostatečnými důvody k setrvání. Však si vzpomeňme, že tenhle chlápek mlátil na škopky šest let v Napalm Death.

Po Harrisovi konec, noční Vratislav, zákoutí s vykřičeným autodromem, bludiště výpadovek. Za mnou dva dny, pět výborných setů, poznání nového festivalu, z nějž už příště nemusí být jen střípek, ale celý týden, bude-li k mání. Dočetli jste, balte, jeďte. Varšava čeká, pořád je na nějaký ten střep čas.