OFF Festival 2017: kurz toulání a excitace

Od začátku do konce večera v plném zápalu, mírnými kroky proplouvajíce mezi zástupy lidí i kolečko moshových divů. První den OFFu nás nenechal zahálet, natož zůstat chladnými, ač nás iniciační zážitek v podobě The Men vyhnal až za hranice Food Courtu.

O trochu sveřepější nálož, nejen slovních kopanců, nedlouho poté zajistili Idles. Mohli jsme řvát, jak dlouho je punk mrtvý, shazovat s nimi z pódia všechny frustrace všedních dní a ještě dát všem konečnou tečku salvou odpadního hulákání. Žádné přehrávání, ale devirtuozita přítomného okamžiku. Jejich vystoupením se postpunkový vláček páteční produkce rozohnil a v tentýž moment začal skomírat.

Hlavy, zobáky, jasně daný směr bez cesty zpět. Čekala jsem požitek transcendentální podoby, asi totiž měknu a potřebuju jednou za čas pohladit své ezo dítě, a Beak> mi to umožnili. Bristolské trio, sestávající z čelní persony Portishead Geoffa Barrowa a neméně zkušených Billy Fullera či Matta Williamse, nás dokázalo přikovat k zemi. Jejich elektronický krautrock je čistý, žádné ezo hrátky v něm nenajdete, přesto se do jeho linek a rezonancí velmi rádi (v)noříte. A kdybyste v jiných sférach přece jen toužili setrvat déle, pánové vám z nich rádi pomohou salvou blbejch vtipů. Díky za ně a díky i za přídavek, kterého se nikdo moc nedovolával.

Jsem zloun, Shellac pro mě v rámci OFFu zůstanou tou kapelou, co se během jednoho koncertu dokáže vrátit ze záhrobí snad několikrát. V tenhle moment začal ten noise rock post cosi punkový vláček pátečního odpoledne vykolejovat. Byť plouživé podání písní z jejich posledního alba Dude Incredible publikum od tancovačky neodradilo, přísliby starých dobrých časů v podobě Prayer to God a The End of Radio byly jedny z mála zosobněných energií injektovaných přímo do žil. Každopádně, aby bylo jasno, Albini, žerem tě pořád!

Rozdíl v přístupu neznabožky a běžného občana východního bloku při setkání s polským obrazoboreckým black metalem bude možná velký. Stojí za zmínku, že přece žijeme ve 21. století? Všechny propriety ale byly na svém místě: pálení kadidla, oltářek s ikonou, obrácené kříže na kabátcích, kápě a lebky. Těžko říct, jestli to na všechny působilo tak roztomilým dojmem jako na mně. Moshpitu to však nezabránilo, ani bizarním interakcím mezi všemi zúčastněnými. Je možné, že jsem při některých střetech paranoidně viděla ochránce starých pořádků? Batushka separuje pravoslaví na docela libové plátky, ač z nich na rozdíl od dalších černokabátníků Ghost cítím větší serióznost.

Touláním se s Annou von Hausswolff nabírají cesty čím dál tím víc surový směr. Od svého prvního folkového LP Singing from the Grave ušla dlouhou cestu. Mám upřímnou radost z jejího odhodlání vydat se temnějším směrem a celková skladba celého setu tuto tendenci pouze potvrdila. Nejen, že se nám Anna o pár kusů rozrostla (mimojiné o Christopha Haana ze Swans), ale nebála se transformovat skladby z alba Miraculous pomocí hlasových poloh, před nimiž nebylo úniku ani odtoku (v případě že se vaše orgány dobrovolně dekomponovaly a přelily se do kapelného skupenství). Jaký spád bude mít připravovaná deska, kterou nahrála ve spolupráci s Randallen Dunnem (producenten nikoho ménšího než Sunn O))), Boris, Wolves in the Throne Room či Boris), si s napjatým očekáváním můžeme zatím pouze domýšlet. Díky Anno, tohle toulání na dobrou noc stálo za to.