off_2: Ženy a komunita naděje

Radostí prvního večera byla jednoznačně Feist. Její róba a její show byly sice dost růžové a rozvíjející se obří vějíř s kytičkami za jejími zády působil kýčovitě, přesto. Nemazlila se s tím, set otevřela dravou Pleasure a zvesela komunikovala. Je nejen krásná, ale i vtipná, což je pro podobné popové koncerty požehnáním. Dokonale napodobila efekty z desky, a některé balady nebyly vůbec ukňourané. Feist prostě roste. Milovaná hitovka Mushaboom byla jen rozkošnickou třešničkou, ale obešli bychom se. Až tak byl program Pleasure povedený.

Druhý den byl určen jiné ženě a diskuze o tom, jaká bude, nebraly konce. Osobně nemyslím, že mohl obřadní koncert černovlasé Angličanky kohokoli zklamat. Už pro ten jasný koncept. Na pódium napochodovali v průvodu se sklopenou hlavou a působili bojovně. Ona v minišatech z havraních křídel, s úzkýma nohama, nepěkně krásná a chladná. A oni, zralí, silní, v černých oblecích, připraveni předvést za pomoci bubnů, dechů a hlasů jasný postoj. Chain of Keys, The Ministry of Defence a další ministerstva, ale také Let England Shake, The Words that Maketh This Murder nebo ještě dál: Dear Darkness a Down by the Water. Někteří juchali a tančili, jiní poslouchali a tančit odmítali. Věděli, proč se PJ Harvey neusmívá, proč se jen decentně uklání po každé skladbě a proč nepřidá. A ano, na pochopení všeho, co stvořila, je možná potřeba měsíců až let. Ale k získání úcty stačilo na OFFu pár soustředěných minut.

Stejně intenzivní poselství a silový projev měla Noura Mint Seymali z Mauritánie, podle médií královna Sahary. Začala komorně, virtuózním přednesem na ardin, africký strunný nástroj s uhrančivým zvukem. Záhy se ale měla k tanci a experimentální scénu zaplnil burcující psychedelický rock. Se všemi prvky world music a moderní rockové alternativy, které si umíte představit. Pro sběratele unikátů zásadní zážitek.

fotogalerie z festivalu zde, tady nebo i tu

A totéž by se dalo říci o dvouhlavém souboru Żywizna. Jeden z nejobdivovanějších polských kytaristů, mj. zakladatel slavné skupiny Shofar, Raphael Rogiński, zde sekunduje originálnímu vokálnímu umění Genowefy Lenarcik. Hodnota její techniky je především geo-historická. “Śpiew kurpiowski” je přirovnáván k blues z bavlníkových plantáží a dodnes je ceněnou součástí regionem ohraničené kultury. Patří k lidovému bohatství severovýchodního Polska, ale není zcela srozumitelný. Přesto se stala stará dáma miláčkem publika a spousta lidí si s ní běžela podat ruce. Snad že i ona, jako další velké osobnosti festivalu, chrání, co je vzácné. To se OFFu nedá vzít.