Davo Krstič | Články | 26.01.2014
Víte, proč Američané pořád natáčejí remaky? Protože neumějí číst titulky! Je to sice už otřepaný fór, ale bohužel stále platný, jak dokazuje předělávka korejského Oldboye. Tenhle film získal před devíti lety na festivalu v Cannes Velkou cenu poroty – aby taky ne, když v jejím čele seděl Quentin Tarantino a při promítání si jistě vychutnával stejnou měrou násilné scény, skvěle napsané dialogy („Musím ti useknout ruku, sáhl jsi Mido na prsa. – Jasně, a usekneš mi taky jazyk?“) a nesnadno popsatelnou celkovou atmosféru snímku, kde se bizarní potkává s absurdním téměř na každém filmovém políčku.
Spike Lee je frajer. Vystoupil z ghetta a začal točit filmy pro bílé publikum. Mám rád 25. hodinu i Spojence a držel jsem mu pěsti. Ale vážně si myslel, že dokáže dorovnat originál a přihodit navrch? Ne se scénářem Marka Protoseviche. Ten má sice originální vize, jak dokázala jeho Cela (2000), ale místo jejich rozvíjení raději neobratně přepisuje cizí příběhy – před Oldboyem to byl například Poseidon. Tohle je typická ukázka amerického remakeu neamerické předlohy, která dokonale okopíruje obal, ale zcela ignoruje substanci. Násilí i sex v původním filmu bolí, v jeho kopii jsou jen pro efekt, stejně jako šarže Samuela L. Jacksona, který tu hraje – jaký div – stou variaci „bad motherfuckera“. Hlavní hrdina korejské verze se celou dobu pohyboval mezi apatií a šílenstvím, jeho americký klon (i přes snaživý výkon Joshe Brolina) připomíná ponejvíce Johna Matrixe z Komanda. A Elizabeth Olsen v roli jeho pomocnice/milenky si za ta léta filmování s nechvalně proslulým sesterským duem osvojila takovou hereckou machu, až to pěkné není.
Šokující pointa sice může s hollywoodským upjatým publikem zamávat a nějakou dobu rezonovat, ale nač čekat dvě hodiny na rozuzlení ve filmu bez uzemňující atmosféry a bez osvěžujícího, byť černého, humoru? Symptomatické bylo, že před projekcí Oldboye běžela upoutávka na nový film s tajným od CIA Jackem Ryanem. Z ukázek nezajímavý akčňák, který režíruje, to se podržte, Kenneth Branagh. Shakespearolog, tvůrce čtyřhodinové filmové verze Hamleta a podobně jako Spike Lee kdysi osobitý tvůrce. Divím se, že nikoho v Hollywoodu ještě nenapadlo udělat americkou verzi Tygra a draka. Naučte se číst!
redakce 22.11.2024
Do ouška od Animal Music – podzimní edice.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Michal Pařízek 15.11.2024
Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.
redakce 14.11.2024
Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.