Kateřina Vodolánová | Články / Reporty | 16.03.2015
Britský hudebník Max Cooper zavítal o druhém březnovém víkendu do pražské MeetFactory, aby se v české premiéře představil, a to dokonce se svou audiovizuální show zvanou Emergence. Sobotní studené a deštivé počasí fanoušky neodradilo - prostor v sále byl několik desítek minut před desátou slušně zaplněný a před továrnou stály další hloučky příznivců holdujících cigaretám, které na vzduch vyhnal fakt, že akce byla nekuřácká.
Na žádném koncertě se nesmí připustit, aby byl předskokan být lepší než headliner, což se i tentokrát projevilo na způsobu ozvučení. Zvuk se ztrácel do prázdna a pro basy, aby si člověk došel přímo pod pódium, i tak ale Floex sklidil slušný potlesk na rozloučenou. Přesně o desáté se na plátně téměř kopírujícím šířku stage rozběhla projekce, zprvu černobílá. Spolu s ní taky hudba Maxe Coopera. Patnáct minut jemného klavírního drone ambientu s projekcí skvěle fungovalo. Pak se plátno rozzářilo pastelovými barvami, hudba výrazně zrychlila, přede mnou zapumpovaly ruce a spousta lidí se dala do tance. Opravdu se to dělo, opravdu produkoval tak prvoplánovou taneční hudbu?
Ze špatného snu mě vytrhla skladba Fragments of Self, její nádherná klavírní melodie i rozbité skřípavé zvuky. Následoval Origins, žánrově podobný track, jen doplněný ženským vokálem a originálním videoklipem. Voyage Though the Analogue Womb neoslovila, ale z Morphogenesis, jejíž originál mají na starosti Skew & Satirist, se díky Cooperově remixové verzi stala slušně namotávající palba. Gradující závěr umocňovala urbanistická projekce plná obměňujících se budov, intenzita hudby a obrazu se vzájemně podporovala. Doufala jsem, že své vystoupení zakončí Impacts, ideálně ve formě přídavku, ale nestalo se. Přišla akorát nezáživná tucka. Max Cooper umí dělat zajímavější hudbu, než tu, kterou předvedl v narovnaných a vyprázdněných polohách.
Max Cooper (uk) + Floex
14.3.2015, MeetFactory, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.