Anna Mašátová | Články / Reporty | 07.06.2017
Zdvižená obočí, nechápavé ošívání i zadumané a napjaté výrazy. Vyprodaný sál pražské Akropole si ani po téměř dvouhodinovém představení nebyl jist, o co vlastně šlo a kam se poděla energická dračice Amanda Palmer. Jenže vyvést své publikum z míry uměla Palmer vždycky dobře, proč se tedy podivovat, že natočila temnou desku plnou pochmurných obrazů. Na I Can Spin a Rainbow s ní spolupracovali její dlouholetí idolové Edward Ka-Spel a Patrick Q Wright z The Legendary Pink Dots, kteří s ní přijeli i do Prahy. Kapelu objevila Palmer díky německého příteli už jako teenager, zcela se do anglicko-nizozemské party zamilovala a možná si tak probíhajícím turné splnila i sen.
Tedy tentokrát žádný kabaret, ale místy značně drásavé výpovědi s hlasem Palmer i Ka-Spela a doprovodem Wrightových houslí. Náplní večera byly především písně z nového alba inspirované současným světovým dění i nikdy nevydaná píseň Machette. Samozřejmě nechyběly úlitby fanouškům Mr. O a Half Jack, přesto po skončení až příliš často zaznívaly hlasy, že mělo být „Amandiných klasik“ více.
Obsah setlistu můžeme rozporovat, můžeme s ním i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ostatně brblat by bylo škoda. Trio na pódiu předvedlo sugestivní a syrové vystoupení, kde mělo vše pravý čas i místo, včetně humoru, komentování politiky i omluv Wrighta za zpackaný název České republiky. I bez odlesků korunky ve vlasech matka dvouletého syna zářila, Ka-Spel hypnotizoval a Wright uhlazoval a mámil. Amanda Palmer nikdy neomrzí.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.