Akana | Články / Reporty | 16.10.2016
Od svých srovnatelně významných popových kolegyň se PJ Harvey liší mimo jiné tím, že se na jejích show všechno netočí jen kolem ní. Když jdete na Beyoncé nebo Madonnu, doprovázející hudebníky příliš nevnímáte. Polly Jean svým zpěvem i charismatem pochopitelně také strhává největší díl pozornosti, ale její koncert je mnohem týmovější. Čtvrteční večer v zaplněném Foru Karlín toho byl dokladem. Dokonale seřízené a soustředěné vystoupení deseti muzikantů, v němž nikdo nebyl jen do počtu.
Bylo fascinující už jen sledovat pódiovou cirkulaci hráčů od nástroje k nástroji. Chvílemi se zdálo, že hraje kdokoliv na cokoliv, snad jediná píseň nebyla odehraná ve stejném obsazení jako ta předchozí. Především rytmická sekce byla pojatá velmi netradičně. Dva bubeníky „na plný úvazek“ (jejich soupravy ale rovněž nepředstavovaly klasický drum kit) porůznu doplňovali další členové ansámblu. Samotný nástup kapely byl koncipovaný jako společný bubenický chorovod, z něhož se postupně jednotliví hráči odpoutávali k dalším nástrojům, aby pak už v plné parádě rozjeli úvodní píseň Chain of Keys z letošního alba The Hope Six Demolition Project, které s jedinou výjimkou zaznělo celé.
Pilíře souboru jsou jasné: John Parish a Mick Harvey se zpěvačkou spolupracují dlouhodobě a jejich jména také při představovačce (téměř jediný okamžik, kdy se Polly Jean k publiku obracela slovem) zaznamenala nebouřlivější odezvu. Důležitý byl i rovněž v mnoha projektech vytížený saxofonista Terry Edwards, kterého nejednou nástrojově podpořila i sama zpěvačka. Ostatně její černě oděná postava se saxofonem je i vizuálním leitmotivem poslední desky.
Celý set byl dramaturgicky promyšlený včetně choreografie, světel a projekční plochy s působivě se proměňujícím geometrickým motivem. Na improvizace zůstávalo minimum prostoru a celá koncepce mohla působit jako emocionálně poněkud těžko propustná. Tohle opravdu nebyl koncert, kdy se jeviště a hlediště navzájem hecují výbuchy animální energie, ale takový ani být neměl. PJ Harvey v písních z posledních dvou alb operuje se společensky závažnými tématy a v takovém případě je určitá střízlivost a ukázněnost na místě jak u kapely, tak u posluchačů. Ovšem bez emocí vystoupení rozhodně nebylo. O silná citová hnutí se postaral třeba hymnický refrén The Ministry of Defence nebo obnažená úpěnlivost Dollar Dollar (fantasticky znějící sbory, a to po celý koncert) a z mého pohledu největší silou udeřil mohutný žalozpěv The Wheel.
Publikum, ač nové skladby přijímalo poučeně a vřele, nejvíce ožívalo při probírání se starším repertoárem, které bylo logicky intenzivnější v závěru. Zhruba do třetiny vystoupení zařadila PJ Harvey tři songy z předešlé, tematicky příbuzné desky Let England Shake, dvakrát citovala z alba White Chalk a štědrá byla i k mé oblíbené To Bring You My Love (titulní píseň, Down by the Water a v přídavku ještě Working for the Man). Své rozervané začátky pak připomněla punkovou vypalovačkou 50ft Queenie z alba Rid of Me, která sice rozproudila atmosféru, ale mezi sofistikovanějšími novinkami zněla jako povinná úlitba. Sborovým chorálem v závěru písně River Anacostia koncert vplul do očistné ztišující katarze a dvoupoložkový přídavek, místo aby rozhicoval sál burácivými hity, komornější atmosféru chvályhodně zachoval. Nekončilo se žádným evergreenem, nýbrž zatím posledním zpěvaččiným singlem Guilty.
Může mě mrzet, že jsem PJ Harvey nezažil v dobách, kdy s živočišnou neurvalostí drtila mezi zuby své rané trháky Sheela-Na-Gig nebo Man-Size. Ale bylo by pošetilé po ní dnes chtít podobně zjitřený výraz. PJ Harvey už je dávno jinde. Dnes je víc umělkyní než rockerkou a ve Foru Karlín předvedla to nejlepší, co hudebnice jejího věku a zkušeností může nabídnout. Profesionálně i procítěně, s maximální poctivostí. Dokonalost bývá nudná, ale není to pravidlo.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.