Jakub Šíma | Články / Reporty | 14.10.2013
Foreign Beggars u nás byli k vidění za poslední tři roky už popáté, možností slyšet je po jejich typicky ostrovním odklonu k elektronickým beatům bylo tedy více než dost. Posun nezůstal v grimeové rovině a spodky vydatně čerpaly z drum and bassu, dubstepových dropů a v elektronice osvědčených postupů, spojení, které nebylo příliš originální v jednotlivých prvcích, bylo jako celek něčím neslyšeným. První setkání na Hip-hop Kempu vzbudilo vlnu nadšení a tisícihlavý mosh pit, nikomu nevadilo, že rap byl na druhé koleji. Stejný efekt měla zimní klubová show, jen obeznámený divák ze sebe už těžko doloval prvotní nadšení, původně hitové postupy neměly napodruhé takovou sílu. Do roka a do dne od první show, tedy na dalším Hip-hop Kempu, se dostavilo rezervované postávání bez patřičného vzrušení. A napočtvrté jsem vynechal. Přesto měla otázka, jestli chodit ve čtvrtek do Roxy, kladnou odpověď. Foreïgn Beggars se dali dohromady s holandskými drtiči temné strany elektroniky Nosia, což znamenalo přitvrzení a odstranění přebytečných kudrlinek. Projekt nese název I Am Legion a stejnojmenné album má nejeden silný moment. I když kvůli nim musíte občas skipovat.
Roxy bylo součástí evropské tour a pořádající Fource Entertainment hlásili, že lístků mnoho nezbývá. Jediné zklamání se dostavilo, když jsem zjistil, že místo line-upem ohlášeného pořadí si prohodili role mnou očekávaný kalifornský experimentátor Samiyam a DJ Nonames, obvyklý koncertní DJ Foreïgn Beggars. Okolnosti nezastavíš, snad příště. Nonames ukázal, že v nažhavování publika je osobou povolanou, mix všech odstínů elektroniky odlehčovaný rapem přitáhl k pódiu solidní počet tanečníků, kteří sestávali z nezvyklého průniku elektronické a hiphopové scény. Mladší většině sekundovalo i několik roky ošlehanějších tváří.
I Am Legion nastoupili na stage s příjemným půlhodinovým zpožděním, začátek odpálili se singlovou Make Those Moves. Publikum bouřlivě reagovalo, takže hned první výzva "Put your motherfuckin' hands in the air, Praha" znamenala loket v obličeji. Vzduch rychle ztratil kyslík a vystoupal do teplot pro Roxy obvyklých. Hodně se skákalo a zpocená těla neměla navzájem slitování, nejživěji dav reagoval na prověřené dubstepové dropy a drumandbassové rytmy. Dočerna sladěná sestava tří DJ's a dvou MC's kontrastovala s bílými promítacími plochami, které obklopovaly vystupující a nejen opticky zmenšily pódium. I díky tomu působili jako jedno těleso, neobvyklá koncertní sestava dostála první osobě z titulu I Am Legion. Společné album se přehrálo v původní podobě, spodky nebyly pouze spodky a nebyly určeny k doprovodu vokální složky, ale dostávaly svůj vlastní prostor. Tři Holanďané stojící za pultem obsluhovali nejen notebooky a kontrolery, ale v refrénech zdvojovali dvojici raperů. Albová sestava byla kompletní, jelikož se na stage podíval i jediný host D.Ablo. Nechyběla ani obligátní pochvala publika, kterou však v kontextu minulých zkušeností šlo brát vážně, na slovech "In Czech Republic are the craziest motherfuckers I've ever seen" něco bylo. Na přídavek se sáhlo k mimoalbovým spolupracím a zazněl remix Dawn of a Dark Day, původně od Black Sun Empire s hostujícími Foreïgn Beggars. A nakonec už jen léty prověřená hymna Contact, první výsledek vzájemné spolupráce obou těles tvořících I Am Legion. Poslední ruce ke stropu, poslední strkanice obnažených a citelně vysílených těl a nabuzených myslí. Nadšení bylo zjevné, přestože pramenilo především z prvního setkání s energickým rapem a neméně divokou instrumentální částí.
I přes počáteční despekt vše dopadlo podle optimistických předpokladů, podtrženo faktem, že jsem k vlastnímu překvapení nakonec taky skákal. Uvidíme, kde budu při jejich další návštěvě. Šance, že opět na koncertě, se povážlivě zvětšila.
I Am Legion (uk)
10. 10. 2013, Roxy, Praha
foto © Bushman Media
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.