Přiznaná posedlost Depeche Mode (Greg Puciato)

„Odkaz z EP Irony Is a Dead Scene je v The Dillinger Escape Plan slyšet dodneška, i po vokální stránce. Myslíš, že tě Mike Patton ovlivnil a inspiroval?“
Greg Puciato: „Vůbec ne.“
Ben Weinman: „Patton tě neovlivnil?“
Greg Puciato: „Ne touhle nahrávkou.“

Znáte ty chvíle nejistoty a roztěkanosti, než se prolomí prvotní bariéra, než požvýkáte nestravitelné? Ty opakované poslechy, než konečně všechno zapadne? To couvání vestoje z první řady, kdy vás od pódia vytlačuje stěna hluku, v tom lepším případě poplivané a zlité pivem a s modřinami, ať už z pitu nebo ideálně od fyzického kontaktu s vystupujícím interpretem? Tyhle pocity uměli The Dillinger Escape Plan vyvolávat znamenitě a zaujmout jejich místo na trůnu se jen tak někdo nechystá. Bokovka jejich frontmana Grega jménem The Black Queen je přiznaná posedlost Depeche Mode a tahle synťáková romantika krásně funguje. Protože Greg Puciato, ten nezmar, co na letošek chystá druhou desku metalové supergrupy Killer Be Killed, má hlasový rozsah jako málokdo.

Maybe grow a prick and go fuck yourself

Dlouho plánované vydání jeho debutové sólové desky předznamenávalo několik singlů, vždy vydaných na dvanáctipalci v limitovaném nákladu pod jeho vlastním labelem. Jak první lákadlo Fire For Water, tak atmosféričtější Deep Set ohlašovaly, že starý Greg je zpět a je zase nasraný. Jeho slovní obraty a metafory v textech si nezadají s těmi nejlepšími básníky tvrdých kapel. Z obou singlů odkapává pot a jedovaté sliny a při jejich poslechu lítají třísky z nábytku, který je v posluchačově místnosti nejvíc na ráně.

Album otevírá akustická kytara a Gregův andělský zpěv, následuje temný epos Creator of God v druhé půli přehlušený skoro dvouminutovým harsh noise bordelem, a po něm dva zmiňované singly, jedny z nejtvrdších na albu. Metalista skřípe zubama nad elektronikou, ale spokojeně si pomlaskává u nařvaných kytarových linek, než začne digitální slaďárna Temporary Object, která zní, jako kdyby byla napsaná pro třetí desku The Black Queen. Ale fanoušci, kteří na ni netrpělivě čekají, budou mít problém s táhlou temnotou Do You Need Me To Remind You? a šikanou agresivního štěkotu vyhnaného za samotný limit Gregovy jedovatosti v Roach Hiss. Nasraný Puciato funguje. Něžný Puciato funguje. Nejlépe fungují skladby, ve kterých se oba setkají (Evacuation). „Nie je to zle, len možno trochu millennial...,“ píše mi kamarádka a krásně vystihuje, v čem tkví problém Puciatova debutu.

Stopáž přes hodinu je v roztěkané době vražedná a střídání nasraných poloh s líbeznými těžko uchopitelná. Co může působit jako ambice zavděčit se všem, ztroskotává na počtu skladeb. Greg Puciato není druhý Mike Patton, ani si to nemyslí, na rozdíl od velkohubých onanií recenzentů, z nichž jeden poslal album do světa dřív, než ho svět měl slyšet. A možná stále není. Svět s náma zase vyjebal!