Pro nás všechny šťastné lidi hráli Jaga Jazzist

Ve chvíli, kdy plný orchestr zabírá pouze polovinu pódia, je tak nějak jasné, že o komorní zážitek spíše nepůjde. Hodně lidí dělá hodně muziky. Vůbec ne vždy, ale v případě norských Jaga Jazzist určitě. Jestli někoho zvednou ze židle slova „ve spolupráci s orchestrem“ na plakátu, tak mu přeju, ať se ještě nějakou chvíli nespálí, těch nepovedených pokusů je až moc. Jaga Jazzist nevypadali zpočátku jako výjimka. Napsali pro projekt pouze jeden speciální song, vydali rozpačitě přijaté živé album, přijeli do Prahy polepené plakáty slibující speciální show se City of Prague Philharmonic Orchestra, začali téměř povinně orchestrálním intrem (když máte orchestr, sampler nechte doma), přehráli pár písniček bez radikálnější účasti zástupu mužů a žen v zádech... a pak šlo všechno úplně jinam a bylo to jiný a vůbec – orchestr je nej.

Abych to uvedl na pravou míru, ani první část koncertu ve velkém sále Lucerny nebyla špatná. Pulzující kontrabas, osiřelý saxofon, orchestrální trylky: One Armed Bandit je dobrá volba na otvírák. A Kitty Wu následuje. V poznámkách psaných na stehně mám, že orchestr je tu spíš doplněk. Při zpětném poslechu z alba už mi to tak nepřijde. U Prungen, která byla napsaná speciálně pro tuto kolaboraci, samozřejmě nelze o absenci orchestru mluvit, ale stejně mají větší plus za kraftwerkovskou mezihru. A takto bych mohl jít dál po setlistu (zase tolik toho nehráli) a dostal bych se tam, kam chci: k Toccatě.

Toccata to zlomila. Před ní očistec, po ní peklo. V dobrém. Ráj pro promotéry. Taky v dobrém. Sám bicák, koncertní mluvčí kapely Martin Horntveth uznal, že když to slyšeli poprvé, nejdřív nevěděli. Pak naštěstí ano. Mohl by to být soundtrack k filmu Kubricka, z jehož dávné přítomnosti v nahrávacím studiu Ve Smečkách byli Jaga Jazzist ostatně nadšení. Mohlo by to být slovníkové heslo ke gradaci. Mohlo by to být parte minimalismu. Ale pro mě je Tocatta něčím mnohem skromnějším – momentem, kdy mě Jaga Jazzist přesvědčili, že orchestr má opravdu smysl. Velký krok pro mě, malý krok pro Jagu. Těžce orchestrální kus si vysloužil doposud největší aplaus a Music! Dance! Drama! si nepamatuju, protože jsem ještě vstřebával statisíce krátce střižených tónů předchozí skladby.

Oslo Skyline si zase pamatuju velice dobře. Postrocková struktura eskalující do smyčcového klimaxu, husí kůže po celém těle a jediná otázka na rtech: může mít něco takové koule i bez orchestru? Tak masivní zvukovou kanonádu čekal málokdo a po posledním teatrálním tahu smyčcem Lucerna vyskočila ze židlí v nepředstírané euforii. Jaga Jazzist nepolevili a jako přídavek vybrali Touch of Evil. Taneční věc s notnou dávkou fusion prvků se s pomocí orchestru zvrhla v totální inferno a vzpomínky na My Bloody Valentine se mi míhaly v hlavě rychleji než paličky vibrafonistů. A znovu ta husí kůže. Teda pořád.

V tu chvíli by všechno mohlo být u konce, ale Jaga si šli pro epilog. Naposledy bez orchestru, před stojící Lucernou – intimnější Book of Glass ukončila koncert. A osamělý potetovaný headbanger na galerii ve druhém patře vyjadřoval pouze to, že nu-jazz je pro nás všechny šťastné lidi. Pour nous.