Shaqualyck | Články / Reporty | 12.10.2013
Takovou tlačenici v Jazz Tibetu dlouho nepamatuju. Už hodinu před začátkem se od vstupu klikatila fronta nedočkavců. Sál se bleskurychle naplnil, lidé se tísnili na stojáka i vzadu u baru, hlavně být u toho, bez ohledu na věk, únavu či cenu vstupného. Tohle jméno zkrátka táhne. Ale proč vlastně?
Sotva vkročil na scénu, okamžitě sklidil obrovský aplaus, aniž by zahrál jedinou notu. Bylo asi půl deváté a nás čekaly dvě hodiny áčkového nu-jazzu. Oděn v černé sako a pomačkanou bílou košili odložil bágl a z kapsy vylovil setlist na pocuchané účtence z hospody. Ostře řezané rysy, orlí nos, zasněný pohled, potutelný úsměv. Až někdo pustí do světa komiks, jehož hrdinou bude zádumčivý trumpetista, bude vypadat jako Erik Truffaz. Hudba rezonuje každou šlachou jeho těla, pobyt na pódiu si maximálně užívá, umí reagovat na spoluhráče i obecenstvo. A není to afektovaná hvězda, miluje svou práci. Mistr nálad. Během koncertu si dokáže fantasticky pohrát s atmosférou, zdánlivě podobné kusy zvládá podat jak v energickém hot-jazzovém aranžmá, tak i komorně, s lehkým nádechem melancholie. Je lovcem tónů, hledačem souznění. Starý pes, nové kousky. Každou vteřinu je vidět (a hlavně slyšet), že o tom, co a proč dělá, neustále přemýšlí. V očích se mu zrcadlí bohatý vnitřní svět a během živých vystoupení do něj nechává publikum skrze hudbu velkoryse nahlédnout, odměnou je mu bezmezný obdiv oddaných fans, kteří s nadšením kvitují jeho šišlavé pokusy o češtinu i spontánní hru na roztleskávanou, která rozhýbe celý klub. V podání kohokoliv jiného by šlo o lacinou estrádní úlitbu rozvášněnému davu, pro Truffaze je to součást samozřejmé komunikace s obecenstvem, které mu rozumí a hypnotizovaně sleduje každé jeho gesto.
Rozčepýřený trubadúr mrkne na spoluhráče, přiloží nástroj k ústům a mašina se rozjede. Pomalu, ale jistě. Prostor plíživě vyplňuje intimní neo-noir, noc je krájená na tenké plátky, zalitá světly pouličních lamp. Nestačí poslouchat, musíte slyšet, tady se stírají rozdíly mezi realitou a snem. Jsou jen čtyři, ale znějí jako orchestr, basák s vizáží Richarda Jenkinse prstí lopatu jak o život a přidává rozdováděné grimasy, bělovlasý čáryfuk Erik neváhá pro potěchu publika potrápit dusítko nebo předvést efektní hru jednoruč. Nátisk má jak Satchmo, s takhle titěrnými rty... nechápu. Nepředvádí se, v klidu se složí na barovou stoličku a se zavřenýma očima si vychutnává finesy svých souputníků. Agresivní méďa béďa poliská hamondky a předvede sólo, že by z něj Romanu Holému naskočila erekce, charismatický Švýcar pokývá hlavou a navazuje podmanivou melodií. Umně se loudá, natahuje dech, buduje napětí. Táhlý zvuk utne pomlka. Všichni se chystají k potlesku, ale v tu ránu nastoupí razantní souhra kompletní čtyřky, která právě přivedla k dokonalosti termín „wow efekt“. Jednotlivé nástroje spolu nesoupeří, fungují v cizelované symbióze a citlivě reagují jeden na druhého. Zároveň umí kolegiálně vyklidit prostor a nechat vyniknout dechberoucí ekvilibristiku precizních spoluhráčů. V závěru dává bubeník k lepšímu etudu ze scatovaného beatboxu prohnaného přes vytuněný mikrák, MC Y sklízí potlesk i uznání od spokojeného kapelmajstra, který jako by v duchu říkal: „Dobře jsem si vás, chlapci, vybral.“ Škoda jen několika opileckých výkřiků z hlediště, možná to hříšník myslel dobře, ale prznit takový noblesní večer vulgarismy?! Na to by měl existovat paragraf.
Truffaz každopádně potvrdil statut nezávislého novátora a prvotřídního špílmachra. Byl ukecanější a uvolněnější než před dvěma lety při znovuotevření zdejšího hudebního svatostánku a koncert podle toho vypadal. Přídavek byl extatickou souloží bez ochrany, následné ovace více než zasloužené. Na tohle se bude vzpomínat krásně a dlouho.
Erik Truffaz (sui)
9. 10. 2013, Jazz Tibet Club, Olomouc
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.