Proč už nikdo nenosí džísku? (Brutal Assault)

Brutal Assault, verze 2013, klasické rande po třicítce: už nedokážete projevit dětský entuziasmus a panickou rozervanost, pro kterou byste šli světa kraj, jste zklamaní z rysů, které se vám dříve tak líbily, a naopak nadšení z toho, že vás pořád dokáže překvapit šíře a barevnost té, která je věčně mladá – metalová čubka.

Zklamání. Už nedokážu vypít dvacet dvanáctek (nebo i jedenáctek) za festivalový den, aniž bych se necítil jako znavený kůň. A rum mě dokáže zničit dříve (zdravím Viktora Paláka a jeho dívku), než vyhláskuju kapelu z mé první metalové nášivky (Overkill). Fear Factory. Jedno z největších očekávání bylo naplněno variací na metalovou básničku Co zbylo z industriálu. Totiž absolutní hovno, tedy naživo zcela určitě. Deathmetalová pilka sice kmitá hbitě, ale nepříliš zajímavě vyřvaný vokál a kytarové mergle jsou dosti málo, klasická „trojšlapka“ nestačí, chybí temnější, surovější a průmyslovější podtón, tohle není legenda industriál metalu, jak bych si ji chtěl pamatovat (podobně loni zdrtili unavení tatíci z Ministry). Anthrax. Ne, nečekal jsem, že kapela kolem Scotta Iana bude drtit osmdesátkový šlajf, ale na překážku nemělo být ani to, že je mi bližší jeho někdejší kolaborace s Billym Milanem v S.O.D. A nechci to svádět na současného zpěváka Joeyho Belladonu, i když bych moc rád. Tohle není progres, tohle není ani přirozený vývoj. Tohle je rezignování a postupná sublimace, při obecném návratu k syrovosti původního thrashe mají současné výlevy Anthraxu daleko i k takové Persistence of Time, nemluvě o tom, že... nasrat na něco, co zní jako Arakain. A do třetice: Meshuggah. Obavy plynuly z přehnaně technicistního, artificielního metalu, který je jen pro kojence a přívržence akademických onanistů klasických i jiných kytar s aurou velmi složitého metalu (Converge nebo Dillinger Escape Plan pokládám za přehledný a přínosný chaos), ale dočkali jsme se skuhravě zmítavého metalu, jehož experimentálnost jako by se ztratila v málo nápaditých změnách rytmů. Říká se šlápni svini na ocas, problém je, že prase ho má kraťoučký jako jednoduchá dětská malůvka. Kvikáním po lávce marnosti se dostáváme k Voivod.

Nadšení. Ti nejenže nesmrdí manýrou, ale „křivé“, málo očekávatelné, krátké i epické vály jsou nejlepším průletem alternativního metalu posledních třiceti let. To, co jim nechybí, je smysl pro nadhled a ironii, který se nebije s headbangem a kudrlinkovým hárem muzikantů. Snad jediní klasici, kteří nezklamali. Rezervovaný postoj k německé scéně si někdy vybírá svou daň, což přišlo u Crushing Caspars. Sice se při zpětném poslechu jejich diskografie malinko potvrzuje obava z toho, jak vyzní živelná metal/hardcorová polízanice ze studiových nahrávek, ovšem na místě převažovalo nadšení ze šklebu plného grimas a starého amerického hardcore, které se vyhýbalo rychle se vracejícímu crossoveru. Z dvojice takto postižených kapel Downset vs Madball vyšli lépe ti druzí, kteří možná těží z větší vyhranosti (nebo angažovanosti). Ještě o fous vymazlenější byli Hatebreed, kteří jsou rychlejší, zběsilejší i těžkotonážnější, ale zároveň dovedou nápor odlehčit zdánlivě nepatřičně „měkkým“ sólem. Zkurveně patetický metal, který má ten pouliční, demonstrativní tah na barikádu života.

Snad se ani nedá psát o kategorii překvapení, ono když do sestavy osmdesáti metalových krouhadel zařadíte něco méně tradičního, má to šanci na úspěch, tedy u těch doširoka rozkročených fans. Black/doomové tendence se rozumí tak nějak samosebou, ale nemusí jít přímo o orientální metal izraelských Orphaned Land, příjemně folkloristických. Jestliže Meshuggah se zavřeli v kokonu nabubřelého nic, Opeth fascinují kombinováním sedmdesátkového progresu a muzikálových kvalit Tommyho, deathmetalových způsobů a až vážnohudební, chrámové čistoty, což naživo, uprostřed desetitisícového davu metel a kosmopolitních černoprdelníků, působí téměř neskutečně. Nejúžasnější byli v mnoha ohledech Fields of the Nephilim, banda s vizáží jezdců apokalypsy kolem Carla McCoye. Jestliže někdo v očekávání „gothic rocku“ spoléhal na melodickou temnotu a (black)doomové falzetky, nedočkal se, hudba to je o kousek mladší než smrt, živená psychedelií, stonerem, post-punkem, ale taky byste klidně zahrozili na starou australskou scénu nebo outlaw country, ať mě huba klidně bolí. Minimum vokálních kudrlinek, přehnané záhrobní patiny a moderně blemcavého pozlátka. Jo, je to obrázek jak vystřižený z jiné doby, ale aspoň nevypadá, že v něm někdo chodil dvacet roků, stihl se do něj pochcat a pak to hodil do pračky.

Z automatické pračky nevypadlo ani několik původních obyvatel metalové planety, rád vzpomenu na zmateného přestárlého hipíka s barevnou hlavou vylekaného pštrosa, který si to brázdil mezi popelnicema a budkou na dobíjení baterek, padesátiletý polonahý pár totálně sešrotovaných nudařů nebo dva atlety, kteří předvedli krásnou choreografickou bitku, o níž nikdo nevěděl, jestli jde o balet nebo legraci, dokud nezačalo bušit maso o maso tupým zvukem bolesti, jediná rvačka, kterou jsem tam za poslední čtyři roky viděl. Dobré to bylo. Co dobré nebylo, to byly party přičinlivých překupníků o čtvrtečním popoledni, kteří mi nadělali nemálo starostí, abych udal zvyšný lístok. Co je, pičo? – Hovno, zmrde, kolik vás tu je? – Dost, neboj.

A abych uklidnil ty, kteří mají ohrnutý pysk, a přitom umí číst: ne, nejsem metalista, dokonce ani rocker (pokud jimi nejsou hipíci), pivo tam bylo odpornější/naředěnější než ta šlichta tekoucí z umývárek, burger a další hověziny bych si nedal ani za prasečí řiť (nádherný vege stánek) a boční stage na zelené louce má skvělé záchvěvy, i když jsem prošvihl Five Seconds to Leave, stejně jako neviděl prý nejlepší gigy Carcass nebo Biohazard na hlavních stagích. Všechno korunovala organizace, ke které nemám ani půl slova, pestrost žrádelní i merche, proti minulému roku dotažené drobnosti a tam, kde bylo třeba navýšit kapacitně, navýšili. Takže hned první den jsem si mohl v kadibudce s klidem vytáhnout z prdele tyč a užívat si promyšlenou a dobře zvládnutou událost. A to není vůbec normální.