Proč zrovna Vysněný život Ernesta G.?

Po prvotině spisovatele Jean-Michela Guenassia Klub nenapravitelných optimistů, která se stala světovým bestselerem, vyšel nedávno druhý román Vysněný život Ernesta G. Tuzemského čtenáře jistě zaujme umístění děje, neboť je to další francouzské literární dílo, které se ve větší míře odehrává na území bývalého Československa. Oproti románu HHHH Laurenta Bineta, jenž se věnoval pouze atentátu na Heydricha, děj Vysněného života Ernesta G. je zaměřen na poválečné čtyřicetileté období.

Ústřední postavou románu je lékař Josef Kaplan, jehož optikou je děj vyprávěn. A hlavním tématem je odysea, kterou pražský rodák za svůj život vykonal. V jistém slova smyslu by bylo možno odkázat na rok starý román Andrewa Krivaka Dlouhý návrat, kde hlavní postava Jozef Vinich hledá „své místo“ na Zemi. Podobnou anabází prochází i Josef Kaplan: jeho životní cesta však kopíruje nevyzpytatelné podivuhodnosti 20. století. Obě hlavní postavy mimo jiné spojují československé kořeny – Kaplan je rodilým Pražákem židovského původu, Jozef Američanem se slovenskými kořeny – a „obutí toulavých bot“. Obě literární postavy se v cestě za hledáním pravého domova neomezují pouze na jeden stát či kontinent: Kaplan se přes předválečnou Francii dostává do severní Afriky (Alžíru), Vinich svou „otčinu“ nachází v severní Americe.

Oproti předchozímu Klubu nenapravitelných optimistů, ve kterém bylo několik ústředních postav, ve Vysněném životě Ernesta G. sledujeme životní evoluci jedince. Z rebelujícího mladíka s až militantními názory („Podařilo se mu nepředstavitelné: smířit arcibiskupa s vrchním pražským rabínem, neboť oba si na něj svorně stěžovali u děkana....“) se s přibývajícími léty stává pacifistou („Nejraději by padl na kolena a prosil Christine o odpuštění, odpuštění za ty tisíce budoucích mrtvol, za neslýchaná utrpení, nezměrnou zkázu, nejraději by křičel, že měla tisíckrát pravdu...“) a v osvobozeném Československu spolu se svou francouzskou ženou zakládá rodinu.

Kromě mezilidských vztahů a niterných pocitů („Důležité věci si necháváme ve svém nitru. Je fakt, že kdybychom si měli všechno říkat, museli bychom žít nejmíň dvakrát déle.“), které asi nejsilněji vyznívají v Kaplanově nucené alžírské izolaci, autor zachytil politické zvraty převážně na evropském kontinentu minulého století, jež měly za následek i nespočet tragických lidských osudů. Českého čtenáře může překvapit, s jakou precizností a fundovaností je zachyceno poválečné období Československa „přeshraniční“ optikou. Daná část by se dala považovat za tu nejzajímavější, protože autor v ní zachytil období budovatelské, Pražského jara i to normalizační bez zbytečného patosu, jak je tomu v mnohých dílech tuzemské provenience. Bez pardonu vystihuje dobu všeobecného udávání, politických procesů, strachu i pocitů vnitřní emigrace – snahy přežít. Schizofrenní doba policejního státu, kdy se slovy kapely Našrot „nedalo věřit ani vlastní matce“, ožívá v celé své příšernosti.

Proč zrovna Vysněný život Ernesta G.? Nebude překvapením, že se jedná o revolucionáře Ernesta Guevaru, který v šedesátých letech minulého století strávil několik měsíců v Československu. Část věnovaná Guevarově pobytu si nezadá s červenou knihovnou – snad mohla být i vypuštěna –, ale jinak je to kniha, jež umně míchá dějinné události s fikcí a která rozhodně stojí za přečtení.