Ak sme pri unikátnosti, tak ním bol aj koncert anglických Sleaford Mods. Obrovský stage, desať tisíc divákov a na pódiu laptop a mikrofón.

I tak jde ale o výjimečný počin plný ojedinělé nálady prolínající devadesátkové prostředí bank s argentinskou prérií a hledáním svobody.

Potlesk vestoje, doprovázející závěrečné titulky, považuji za jednu z největších nesoudností, co jsem tu letos zažil.

Nemuseli přitom navštívit jediný z nepřeberného množství stánků s alkoholem, hospod, barů a nemilosrdně dunících klubů, stačí se poctivě držet programové nabídky.

Po pomalém, tlumeném, meditativním zážitku jdou dělat jen dvě věci, jít spát, nebo se nastřelit půlnočním filmem. Volím druhou možnost.

V honosně působícím Puppu otevírá projekci festivalová znělka s Dennym DeVitem. Nepatří mezi mé nejmilejší, ale na rozdíl od některých jiných není nudná.

Téma dovolená jako stav mysli se propisuje nejen do některých programových bodů, ale především do celkové atmosféry festivalu.

Billy F. Gibbons byl vždycky vtipálek. Ostatně, celí ZZ Top byli a jsou v jistých ohledech parodie na hvězdné manýry. Praha ho poprvé přivítala mimo domovskou kapelu, s projektem The…

„Can’t you just fucking decide what your name will be?“ si vyslouží nespokojené bučení. Není první, u koho si říkám, že by měl víc zpívat než mluvit.

Sentimentální nota ostatně rezonuje i dekonstrukcí symboliky dívčího věku, kterou se producentka snažila tematizovat na Random Girl.

Nakolik se jedná o záležitost pro hudební fajnšmekry a nakolik jde jen o další z podobných festivalů?

Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají...

A taky se vysvětlilo, proč na klasickou prosbu z publika „Ještě jednu!“ bubeník po odehrání prvního setu s úsměvem odvětil: „Dám ještě dvanáct!“

Warm-up v jejím podání příjemně kontrastoval s vystoupením Son Lux, projev plný barev a emocí působil velice hluboce a lidsky.

Mířím po stezce na okraji pláže směrem k městečku Marina di Ravenna, nechce se mi na chodník. Zbývá posledních pár hodin do odjezdu a potřebuju písek ještě chvíli pod nohama.

Adam Granduciel s tisíci kytarami a v batikovaném tričku. Koncertní návrat The War on Drugs byl vřelý a dvouhodinový poskytl dostatek času k emocionálnímu louhování.

A v tom bylo ticho protnuto rozvernými tóny popové skladby Take on Me od A-ha...

Přicházím do pražské MeetFactory zalité mrazivým březnovým sluncem. Nepamatuji si, že bych tady kdy byla dopoledne. Panuje tu téměř hrobové ticho...

Že jde o gotický festival naznačí hlavně svébytný a pečlivě stylizovaný dresscode, skrze který si tato událost na pár dnů město přivlastňuje.

Namísto vyfintěné hostesky nebo lenivého hypemana vyletí z backstage Edúv Syn. Maskot celého setu v umaštěném triku Wu-Tang rozjede pogo...