Takhle vznikají ty nejhezčí zážitky: náhodně, nečekaně, pokoutně. Jak zní živě deska Die Angel, kterou věnovali Miku Vainiovi?

Rozzlobené pecky Always Antifascist a Fuck the Media neskrytě vyzívají k rozpálení kotle, ale pro všechny je ještě příliš brzy, aby si vycrmdali pivo.

Vzhledem k tomu, že nemalé procento záběrů mířilo na orgány, které zamilovaní používají na svátek lásky nejraději, začala se atmosféra přetáčet do surreálné dekadence.

K vidění bylo množství obličejových tetování, černé úbory nejznámějších designových značek i mladík, který si lehl na gauč, nasadil si masku a na zemi vedle sebe zapálil...

Hutný základ jistí, bubny s činely ostře řežou a řev uštvanýho psa vystupuje odněkud z boudy přesně jako na deskách.

Masturbace, Brutus, gaybar Ikarus a přímá konfrontace s fanynkou. Druhý z rozhovorů s finalisty 1Band2Play.

Audiovizuální působivost a dokonalá souhra smyslů nezanechávají dojem vypočítaného mechanismu. Pořád je tu tvůrce.

To, že hudobníci len ráno odlietali z New Yorku a ešte pred koncertom workshopovali na JAMU, nebolo na ich presvedčivom výkone vôbec cítiť.

Mnohaletý duchovně-hudební koncept kolem fiktivního kněze Murphyho se uzavírá. Studiově, koncertně, u nás i kdekoli jinde. Father Murphy končí.

Jestliže na deskách působí spíš dojmem poustevníka, kterému je nejlépe v jeho studiové svatyni, naživo se mění v zábavného eskamotéra.

Pražský návrat norského okteta byl strhující a precizní. Možná až moc precizní.

I po jedenácti letech krotil Matthew Murphy frenetické vokály perfektně, sál skákal nadšením a řval „if this is a romcom, kill the director!“.

Číšník byl Španěl, bylo březnové úterý a Petar si myslel, že pro něj mám lístek. Neměla jsem.

Blues for the Redsun a Big Brave z Kanady, poprvé v České republice, na minimalistickém, hlučném, drtivém večírku ve smíchovském sklepě Underdog's.

Vy mě nebudete fotit a já na vás nebudu mluvit. Bob Dylan přijel při desáté návštěvě tuzemských končin poprvé do Brna a bez jediného slova...

Kelímky od piva lítaly vzduchem stejně jako fotbalové vlajky. Velký sál Lucerny se v sobotu proměnil na kotel fanoušků Oasis.

„Kensington? Na ty jsem vzala mladšího bráchu. U nás zaplňujou stadiony a chodí na ně i třeba čtyřicátníci.“

Když u nás hráli Gengahr posledně jako support Wolf Alice před dvěma lety, vzali s sebou na pódium Paláce Akropolis i malého plyšového Gengara.

Jezdec se připojuje k hráčům oudem a muezínským zpěvem. Zároveň vyzývá k tanci a zpěvu i ostatní cestující, kteří tomuto požadavku ochotně vyhovují. A hle!

Bell Witch vydali vloni album Mirror Reaper, doomovou oslavu hutné pomalosti. A tesali z něj i v Praze.