„Ty jo, ty jsou ňáký hodný, dyť vůbec nepařej jak rockeři. Nejsou voni křesťani?“ slyším za sebou. U křesťanů bych nečekala videoklip s hordou hadů v kostele...

Co dělá hudba, která spojuje noise a ambient? A proč stromy v katovickém lesoparku nejsou tím, čím se zdají být? Hudební horory a abstrakce v údolí.

Poslední den a noc byla, co se týče intenzity, v jasné převaze nad dny ostatními. Místy se strhla smršť všeobecné spokojenosti, místy se rozhostilo ticho zvoucí na věčnost.

Zatímco první dvě třetiny koncertu byly věnované zejména nejnovějším nahrávkám In Spades a Do to the Beast, závěru dominují desky 1965 a Black Love.

Byl to večer, o kterém se mému čtrnáctiletému já ani nezdálo. Když jsem kdysi dávno v pokojíku užasle poslouchal The Devil Wears Prada a Blessthefall...

Pro trochu mystiky vysedět důlek před Experimental Stage. Rituál Phurpy má přesně dané postupy, které je nutno dodržet. S pokorou.

Dramaturgicky mistrně zvládnutá druhá půlka setu však ukázala, že jakmile Billy Talent dostanou publikum do varu, jen tak ho nepustí...

Od začátku do konce večera v plném zápalu, mírnými kroky proplouvajíce mezi zástupy lidí i kolečko moshových divů. První den OFFu nenechává zahálet.

Hudba funguje sama o sobě, nikam diváky netlačí a nekopíruje děj ani výjevy z plátna... Čarodějnictví v průběhu věků a Tomáš Palucha. S Tomášem navíc.

Jelšavu obklopuje zelená, malebné kopce, kam oko dovidí, a prevažne rómske obyvateľstvo. Pred kaštieľom tróni červená hviezda na vrchole komunistického pomníka...

Při Running Away from God, The River, the Woods nebo Dimitri Mendeleev to vyloženě vřelo, koncentrovaná euforie. Z This Is Our Science se vůbec hrálo překvapivě hodně...

Energie a nadšení tryskající směrem k divákům v barevných gejzírech přitahuje blíž a blíž, rytmika strhává víc než Boží království, tanečnice se zmítá v extatických pohybech...

To Laura Mvula byla to nejlepší, co jsem letos na Colours viděla. Ne, Jamiroquai ne.

Dlouho mě pak musel uklidňovat Dné, král melancholických preludií a nesčetněkrát oceněný český objev 2016. Nevidět ho ale aspoň chvíli, puklo by mi srdce.

Kam až zabloudí melodie saxofonu, než se vrátí k originálnímu tématu písně? Je nekonečno cest, kterými je možno se vydat…

Stačila chvíle a šarmantnímu, vlasatému dlouhánovi s ledabylým projevem, hluboko posazeným témbrem a caveovskými pohyby jsme se dokonale oddali.

Koncert pro zaplněný prostor před hlavní stagí nemá problém utáhnout, taková je síla stadionového folkrocku... Nejen LP tam byla.

Ale zpátky na hlavní. Na vrchol večera s otazníkem. Alt-J mě před dvěma roky ve Žlutých lázních nepřesvědčili. Naštěstí tohle bylo NESROVNATELNĚ lepší!

Na Alt-J jdeme s určitými obavami a ze začátku se zdá, že nejsilnějším momentem koncertu bude ten, kdy kamarád přináší dvě piva.

Čtete to? Jo? Moc vás nechápu. Možná se jako já teď velmi urputně budíte, protože jste někomu něco slíbili. Třeba.