Tenkrát v Jazz Tibetu. S kytarou. Poprvé. Folk na tisíc a jeden způsob v podání čarokrásného vokálu, který umí hladit i fackovat.

Světoví režiséři přijíždějí každoročně do Jihlavy, aby seznámili diváky se zákulisím své práce. Středeční Masterclass si odškrtl americký experimentální filmař Bill Morrison.

Celé to začíná standardní sešlostí individuí. Samčo, Trigal a Bang jsou už přes týden na turné a vypadají jako po smrti.

Živé, vtipné, nenucené, nestrojené, zábavné. A křtít knihu na zastávce MHD nebo předávat cenu Respektu ve festivalovém baru je prostě super.

Nabídka alb i plakátů originálního designu vybízí k vytáhnutí peněženky. Za těch pár korun tohle prostě stojí, i kdyby měla deska sloužit jako dekorace...

Když se na pódiu při písni Na horu a dolu zjevily vlčí hlavy, sál přikryl tajuplný mrak imaginace...

Málokdy se stane, že jako support vystupuje někdo, jehož show byste si nenechali ujít ani náhodou. A Douglas Dare v roli předskokana Wild Beasts toho byl příkladem. Skvělé spojení!

Když máte kapelu a natočíte novou desku, nezbývá než ji pokřtít. A když máte ke všemu ještě vydavatelství, můžete pokřtít hned dvě.

Parquet Courts letos také vydali nové album, takže se těžiště koncertu plného punkové energie pohybovalo právě okolo něj.

A kde jinde otestovat své posluchačské hranice, než při živé produkci experimentálně hlukařských císařů Swans? Jejich monumentální nahrávky...

Při pohledu na frontu, která se ještě deset minut po plánovaném otevření sálu táhla až za roh, jsem si uvědomil jednu věc. Tohle je vlastně vůbec poprvé...

Zatímco do černé díry vše padá a nic nemůže uniknout, do bílé díry nic spadnout nemůže a vše – látka i energie - je „vyvrhováno“. Jak je na tom Lunchmeat?

Křehký lyrik i šibalský krotitel rytmů, jeden z písničkářských archetypů. Jeho čtvrtstoletí (!) staré vystoupení na Spartě mám dodnes v paměti...

Hlavní hvězda večera, Jon More, polovina slavného mixerského dua Coldcut, slaví letos šedesátiny a slíbil set se sedmipalcovými vinyly.

„Asi jsem na tohle už moc starej,‟ prohlásil můj společník během prvních sekund setu Samuela Kerridge na letošním festivalu Lunchmeat.

Sborovým chorálem v závěru písně River Anacostia koncert veplul do očistné ztišující katarze a dvoupoložkový přídavek... Polly Jean v Praze.

Namísto tří muzikantů a jedné muzikantky střídající se za nástroji, jste viděli pouze černé obrysy. Pocit anonymity výborně podtrhoval atmosféru závěru koncertu...

Nenapíšu knihu Sebevražda a pak se nezabiju jako on sám deset dní po doručení rukopisu vydavateli. Opakování je zločin. To snad radši podvaatřicátý zkusím být...

Jako zázrakem se v Zaragoze zastavují Holy Fuck v doprovodu místních One Dimensional Band. V momentu, kdy se pětičlenná skupina s blonďatou zpěvačkou v čele skládá na pódium...

A to až do té míry, že se člověk chvílemi zaposlouchával jen do šlapající rytmiky a zbylé nástroje zůstávaly za zastřenou oponou.