Bylo vidět, že se tím muzikanti nejen živí, ale i baví, viz fórek s motivem z Billie Jean v jedné mezihře. Kdyby nehráli „některý ty džezový blbosti”, byl by to…

Jeden by se na něj usmál zpátky, ovšem Morse se okamžitě chytl mikrofonu a s první dobrou se vše na stagi i pod ní zhroutilo do chaosu... H2O, Futurum Music…

Závěrečný jam je čiré šílenství a mnohokrát se opakuje; nevím, jestli utíkat na noční spoj, nebo počkat, až se na mě sesype barák.

V rozhovoru pro ČT uvedl, že bisexualita má s jeho dílem velkou souvislost. Ehm, cože prosím? Cameron Carpenter a jeho mobilní varhany.

A všechno, co z toho lezlo, znělo jako ty nejlepší b-sides alternativního Toma Waitse, vyrůstajícího v bažině. Žádné nadýchané rochnáníčko...

Ano, taky si myslím, že Lunchmeat dosáhl statutu obecně přijímané „zábavy“, tedy hlavní večer, odehrávající se opět ve Veletržáku, zcela jistě. Ale je to špatně?

O to víc zamrzelo, že publikum potřebovalo na rozjezd půlku setlistu a i přes hojně rozblikávaný stroboskopický efekt bylo vidět zoufale málo epileptických záchvatů.

Aj keď jazyk bol z iných sfér, odovzdané slová vyznievali prirodzene a úprimne a po groteske, satire či paródii nebolo ani stopy... Report z Vídně, magmatický.

Jít posté na Please The Trees? Vždycky. Psí kusy na valníku, americký rock´n´roll, noise a vazby.

Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu.

Jaká kapela se proboha pojmenuje Piča z hoven? Člověk si automaticky představí děsivou multimediální agro bio koninu o vložkách a potratech...

V tiché pauze, kdy se zakládal film, upozornila na mechanický zvuk kazeťáku: „Pojďme na chvíli ocenit ten zvuk, je to něco vzácného, jako když v Twin Peaks přeskakuje deska.“

Když Efterklang v únoru 2014 odehráli svůj The Last Concert, všichni se báli, co bude dál. Zrodil nový projekt Liima. A MeetFactory se předvedl náramně.

O jednom ze nejlepších koncertů sezóny bývá rozhodnuto předem - pokud je na plakátech jméno Erika Truffaze.

... a pak se divíme. Holkám, co nemaj kolem čtyřicítky chlapa ani děti, natož smysl života, závislosti na zamilovávání se, i kapelám, který “sakra” nezní tak, jak by měly.

Vystoupení legendy americké nezávislé scény přetavilo minimalistické hudební prostředky v maximální zážitek.

Všichni uvolněně tančili nebo uznale pokyvovali se spokojeným úsměvem, což bavilo i samotného Synkra, který nakonec hrál přes tři hodiny.

Na osmnáctiletou vyspělý výkon, z něhož byla cítit silná osobní zkušenost. A přestože nejde o existenciální texty, puberťačky se většinou dívají na svět jinýma očima.

Pak už patřila Akropole jen a jen Zrní. Nebojím se říct, že pro mě asi nejlepší české kapele. I když bych si ještě pár let zpátky nedovedl představit, že si…

... a hlasitě ječet je napadne až v okamžiku, kdy se rozsvítí reflektory na pódiu. Brno je výjimkou: tady se řve pořád a pot stříká po litrech.