prof. Neutrino | Články / Reporty | 07.07.2016
… a je konec. Skončil další ročník festivalu Rock for People, pořádný již tradičně v areálu královéhradeckého letiště. Osobně takovýto tip festivalu příliš nevyhledávám, ale nejen úterní vyvrcholení slibovalo velmi zajímavého i pro hudební fajnšmekry orientujících se na alternativní odnože hip hopu a elektroniky. Hlavní scénou tak byl stan, který dostal orientační název Šapitó Stage. Selektivní přístup, méně mnohdy znamená více.
Prvním bonbónkem byl rapper, básník, herec a aktivista Saul Williams, který dle předpokladu vystoupil jako one man projekt, ale měl za zády působivou videoprojekci, na níž se zjevovaly tváře a citáty známých politických aktivistů a umělců. V půli setu pak Williams sestoupil z pódia a za doprovodu The Noise Came from Here dostal obecenstvo do rituálního varu tleskajícího kmene. Přehrál všechny skladby z posledního alba Martyr Loser King, které vypráví příběh horníka-hackera z Burundi, který tam započal světovou revoluci. Po vystoupení se Williams chopil svoji brašny a skrze publikum odešel za svým dalším posláním (anebo na pivko).
Hned po Williamsovi okupovalo pódium radikální combo Ho99o9 (čti „Horror“), které po vzoru Death Grips mixuje prvky elektroniky, hip hopu a hardcore s notnou dávkou originality a nespoutané energetické nálože. A nemilosrdně vytloukalo zbytky příčetnosti z křepčícího publika pod pódiem. Gró setu tvořil nový počin Dead Bodies in the Lake, který upomíná až na někdejší zvukově silové projekty typu Suicide, avšak se současnou electrocore queer vizáží. Na všechno stačili dva rappeři a jeden bubeník. Pekelné energie měli na rozdávání.
Headlinerem byli bristolští zakladatelé triphopové scény a průzkumníci temných stránek mysli - Massive Attack. Pokud někde zaznělo, že jejich hudba už dnes není aktuální, tak jejich pódiová show určitě ano. Za jejich zády probíhala projekce připomínající letištní informační tabuli, kde se střídalo jak jasné poselství - Solidarity, Together, Join, Accept, Respect, Open, tak jejich odmítavé vyjádření k brexitu, politické zprávy v češtině nebo vlajky různých států světa. Nejnaléhavěji zapůsobila simulace času odletů, když za názvy měst vždy naskočilo slovo Cancelled. Vystoupení představovalo průřez jejich tvorby, především pak věci z nejrespektovanějšího alba Mezzanine, ale nechyběly ani skladby z posledního EP Ritual Spirit. Překvapením bylo, když šestici hudebníků na pódiu v půli „neplánovaně“ doplnilo trio Young Fathers, které zahrálo vedle jejich společné skladby Voodoo in My Blood i tři další songy. 2 v 1. Masivní útok proběhl beze ztrát na životech.
Na úplný závěr vystoupila i u nás velmi oblíbená hiphopová figura a stand up vypravěč Austronautalis. Ten si to užíval nad míru a dal všechny svoje hity a jakkoliv upřednostňuji jeho podání s kapelou, i one man show stojí za pozornost, už jen pro ten rozjásaný dav vůkol.
Rock for People je věrný multižánrovosti, tedy stylově nevyhraněné dramaturgii pro všechny bez rozdílu. Z toho pramení fakt, že se tu občas potkává nepříliš kompatibilní hudební směska. Jednak jde na ruku spíš „klasickému“ publiku, kterému stačí slyšet po desáté Tři sestry, Monkey Bussines nebo si jít zakřepčit na The Offspring, pak je tady i zastoupení aktuálních kapel typu The 1975, Chvrches nebo Enter Shikari pro nevyhraněnou „mládež“. Překvapivě nechyběla, byť možná trochu zbytečná, DJ Stage, kde se prostřídali klasici české taneční hudby, našla se však i výživná potrava pro náročnějšího posluchače, což vedle pondělních Suuns splňovaly i výše zmíněné projekty. Uvidíme, co bude dál. Příště bych si dal třeba Portishead.
Rock for People
5. 7. 2016 Festivalpark, Hradec Králové
foto © Tomáš Valda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.