Ruka v pařát složena (Amenra, Kalle)

Dvě uskupení na první poslech nezaměnitelné, avšak tak blízké v dechberoucí a jedinečné schopnosti vyjádřit trýzeň a bolest.

Večer otevřeli svou emočně krušnou poezií táborští Kalle a nedali sebemenší možnost pochybovat o tom, že jejich nové album je jedním z nejzajímavějších z letošního roku. Veroničin hlas, uhrančivý, pevný a zároveň schopný zajít do tak křehkých a niterných poloh, je skvěle propojen s kytarovými a syntezátorovými linkami, až mrazí a zebe. Nové skladby oproti prvotině Live from the Room obsahují více vzdoru, energie a kompozičních vrstev, stále je v nich ale přítomna ona nezaměnitelná krása temných vod a smutku, na jakou jsme zvyklí. A nejen proto by si křest alba Saffron Hills, které proběhne 4. prosince ve Futuru, neměl nikdo nechat ujít.

fotogalerie z koncertu tady

Tam, kde nám Kalle nechali hlavu napospas rozjitřeným emocím, tam ji Amenra začala ničit. Není třeba psát o jejich kultu, o tom, jestli jsou metal, a pokud, tak jaký. Pět sáhodlouhých let čekání na jejich poslední album Mass VI se vyplatilo a osm let, co jsem je neviděla naživo, nic nezměnilo. Bolí to stejně, bodá to do trochu jiných míst a zvukově to zmohutnělo. Útroby jsou penetrovány rafinovaněji a Colinova ruka až nápadně připomíná pařát. Byla to náhoda? Hlava se oddělila od těla a levitovala ve vzduchoprázdnu, čas se zpomalil a každá sekunda mezi songy byla nesnesitelná. A ani jejich staré věci neztratily na syrovosti, vykřesaly zbytky utrpení a ponechaly oslabené tělo a končetiny coby nicotné larvy. Jako by si s námi hráli, Eeckhout k lesu čelem, k nám zády, oblečen i svlečen. Kytarová tremola, precizní bicí, hutnost, surovost a dost. Obřad skončil, ani milisekundu navíc, bez přídavku.

Dramaturgicky dokonalý večer, psychicky vyčerpávající, těla bořící.