Shonen Knife rozleptají, co se dá

Na pražskou Sedmičku dorazila ve středu kapela, již předcházela aura kultu (nebo přinejmenším legendy). Její oprávněnost se Shonen Knife pokusily poprvé obhájit i v Praze. A s publikem si dívčí trojice z Osaky solidně pohrála. Nejdříve ho nadopovala sladkostmi a v závěru odstřelila těžkými riffy.

Večer rozčísl Lafidki se svojí elektronickou vlnou. Ačkoli začal zostra a hlukem si nezadal s dalšími na programu, jeho vystoupení zanechalo víc nedokončených vět než teček. Když totiž po přibližně deseti minutách sbalil nádobíčko, muselo hrstce posluchačů vrtat hlavou, zda byli svědky zvukové zkoušky pro jiný typ akce, nebo reálné produkce. Ač budu znít jako hrobník, čímž nikterak nesnižuji kvalitu Lafidki(ho?) tvorby, s doprovodem francouzského muzikanta usazeného v Berlíně se lépe snášelo skládání bicích pro Wild Tides. Letenský mix rock’n’rollu, surfu a punku přilákal před podium zbytek návštěvníků, které třináct hudebních kousků rozparádilo. V závěru jejich playlistu málokdo pochyboval o své připravenosti na Shonen Knife.

Už v průběhu vystoupení supportů se tři malé Japonky skromně proplétaly mezi lidmi a fotily. Pro své vystoupení si ale podium suverénně ochočily, stejně jako publikum, jež se od začátku chytalo jak na Twist Barbie, tak na skladby z posledního alba Pop Tune. Většinu koncertu vyplnily jednoduché, ale o to chytlavější melodie à la Ramones, na jejichž cover taky došlo (School of Rock). Hudebnice se ke svým vzorům otevřeně hlásí a rozhodně se nebrání podobným strukturám skladeb. Přiznáním (viz projekt Osaka Ramones) sice u posluchače posílí představu, že se nachází v jednom z tak oblíbených japonských míst, jakými jsou karaoke bary, v konečném výsledku to ale koncertu neškodí. Mozky se alespoň naladí na správnou frekvenci.

Naoko ani po dvaatřiceti letech koncertování neztratila ze své energičnosti. „Házet řepou“ jí stále baví, a když ji navíc doplní dvě neméně vitální spoluhráčky Ritsuko (basa) a Emi (bicí), člověka napadne, že by tyhle tři děvy mohly dávat lekce komunikace s publikem nejedné ze současných kapel. Přičteme-li tempo, jakým jedou současné turné, klobouk dolů. Lolitkovská I Am a Cat ukázala, že sladký kýč je „holkám“ prostředkem, což podtrhávaly barevnými outfity ve stylu šedesátých let a gesty stadionových veteránů. Když se k tomu ještě Naoko s Emi pokusí o robotickou choreografii... Banana Chips k sežrání.

Minusem byl jen v závěrečných minutách příliš slabý vokál Naoko. Nebylo divu, v těch chvílích se totiž z komb začala linout úplně jiná hudba, jako by na Sedmičce přistáli pekelní poslové. Křehké ženství zadusila metalová bouře, do které ještě v mezihrách zasahovaly punkové rošády. Na takovou pobídku se nejlépe chytalo pravé křídlo publika, jež alespoň na chvíli simulovalo atmosféru tvrdších koncertů. Nedá se však říct, že by vystoupení Shonen Knife trpělo nudnými pasážemi, skladby na sebe plynule navazovaly, takže nebýt pauz, vyplněných lámanou angličtinou a českými pozdravy „Praze, lidem a památkám“, aktivní část publika by téměř neměla čas si loknout ze sklenic.

Jasně že většinu lidí přilákala zvědavost, jak se předvedou favoritky grungeových ikon, jejich historii netřeba připomínat (viz pozvánka> anebo wiki). Mnozí by takovou hudbou v jiných podmínkách pohrdli, jenže shonenská bezprostřednost dokáže naživo všechen pesimismus rozleptat. České publikum ukázalo vlídnou tvář, za kterou dostalo patřičnou zábavu. Teď už stačí jen spravit linku Praha – Tokio, aby se do Čech dostávalo víc takových ochutnávek ze země kulis Blade Runnera. Zavolejme spojovatelku Zagorku. Arigatö.