Šílenstvím do pekla (Oxbow, Sumac)

Stárnu pozdě.
Jak jinak si vysvětlit, že na dny, kdy se to všechno dělo, si nevzpomínám? Listuju v kronikách psaných jazykem, kterému ještě rozumím, vytrhané stránky najdu později v archivu a vlepím je na jejich místo. Teď se mění čas. Neplyne. Jako tekoucí písek, co mrzne, praská, sype a kape. Jdu mu naproti, srkat ještě pár kapek vědomí2go z kelímku, před zamčeným klubem. Vyrazit pozdě a dorazit brzo? Klepu na mučírnu. Tohle se mi nestává.

Nejprve násilí. Připravenější od Inter Arma čekají Mastodon light, neználek nic a oba dostanou totéž. Hra na schovku za mlátícíma řepama a pikola schovaná někde v bloudění mezi post i black a math či thrash. Na trasách, co se neprotnou. Alespoň ne dneska, bohužel, neb co netrýzní, to sem nepatří. Tlak, co nejde spočítat a tepe riffama rozprášenýma na padrť, má zaútočit až závěrem. Do té doby ještě několikrát zešílíme, teď ale sbíráme síly na Oxbow.

Zase se vykrucuju ze slov. Co jiní umí nádherně a přirozeně, potřebuju odkulhat. Oni mají příběh, já jen najetý scénář. To oni hráli pod jevištěm premiéry. Já jen čtu a slýchám o reprízách. Není důvod k objímačce s nostalgií. Místo je tady a čas je teď, moje první poslední šance.
Už zase.
Tahy smyčcem, tmu zkraje pódia zahušťuje aromatická vůně orientu. Kytarový jekot zkratuje zevnitř. Dusím epileptika. Do záchvatu v rytmu prasojazzu vkročí jistým krokem Vévoda. Nic neříká, jen zabíjí pohledem nasraného pitbula nejzralejší jakosti. Smekne.
Yoke!
Kecy o nepopsatelnosti Oxbow podtrhuju až zpětně a ani rozpomínání se u poslechu novinky Thin Black Duke nepomáhá. Číst mezi řádky, luštit kvílení ve snaze pochopit výhrůžku smrdí sisyfovstvím. Po tlamě nikdo neschytal, ale všichni se báli, co přijde, až Eugenovi dojdou svršky. Atak rovnou za hranice vědomí, daleko od příčetnosti, za mříže cenící se ze čtyř holých stěn. Jestli existuje jazyk, kterým tohle popsat, kupte mi slovník. Bláznovo blues, bezprostřední psychopatie, noblesní záchvat v košili a kravatě. Pro tyhle psychopaty, jako je Niko, mám slabost, ten pán umí nestárnout. Špinavá hra gentlemanů. Jedinou desku jsem nedoposlouchal a teď už to chápu. Dopisuju kapitoly, pokračuju v příběhu, jehlu na asfalt. Až odteď mi u Narcotic Story konečně sepne. Konečně jsem se zbláznil.

fotogalerie z koncertu tady

Neumím si jinak vysvětlit, kolik barev Sumac, tělesa zodpovědného za nejbrutálnější (ne)hudební očistu, vyfiltroval až živák. Nenechte se mýlit – kosti praskaly a hrdlem Aarona Turnera promlouval sám ďábel. Klišé? Jestli Oxbow zhmotnili roky odžitého šílenství, pak následovat už mohlo jen samo peklo. Dokořán. Rozpustit asfalt, nemíchat hrudky, zakopávat a seškrabávat z podrážek tavící se tmu. Jako nažhavená struska kapající z oblohy, kterou tu a tam pročísne záblesk a nastíní, že i temno skýtá odstíny, které spočítá snad jen Nick Yacyshyn. Liché zlo za hranicí. Brian Cook zůstal ve Státech, čtyřstrunný záskok zhodnotili kuřáci jako nadbytečný, vždyť kdyby tam basák chyběl, znělo by to čitelněji, žejo? Nevím, kde jste byli vy, ale já byl tam a bylo to všude, jen asi o kousek jinde. Ne?

„There you go. I wrote a book into your book.“ (mr. Eugene S. Robinson)