Slovinská epopej (Ment 2017)

Někteří z nás to do Lublaně vzali přes Alpy, jiní si to zkrátili přes Sarajevo, ale nakonec jsme se v deštěm skrápěné slovinské metropoli sešli všichni. Od třetího ročníku festivalu Ment se čekalo hodně a přišlo toho možná ještě víc. Pokud má někdo ze showcase platforem trochu legraci, tady by se lecčemus podivil. Skvělá organizace, dobře vybraní účinkující a hlavně jedinečné koncertní prostory. V Lublani k sobě mají underground a byznys daleko blíže než jinde a hlavně se vzájemně neřeší.

„Hovoríme, že nie si skutočný Slovinec, pokiaľ nevylezieš na Triglav,“ písala mi slovinská kamarátka pred odchodom. Krátko po prejdení hraníc sme si teda šli na najvyšší vrchol Slovinska pro nové občianstvo a výhľady na stovky kilometrov vzdialené vrcholy švajčiarskych Álp, čo bolo zároveň to posledné, kam sa v inak upršanom a šedivom festivalovom počasí dalo dovidieť. O to viac lákali do vnútra útulné dizajnové kaviarničky lemujúce rieku Ľubľanicu, ktorá predeľuje hlavné mesto na polovicu. Že vraj Berlín východu. Aj keď sa po minuloročnej skúsenosti z Tallinn Music Week javí hlavné mesto Estónska ako príliš silný konkurent, okoloidúci cyklisti s dáždnikom v ruke, smerujúci ku kultúrnemu centru miestneho undergroundu, nás o tom dostatočne presviedčali. Pri príchode do Ľubľany je ťažké odhadnúť, kde končí predmestie a začína centrum s nízkymi graffiti zdobenými domami miešajúcimi sa s historickými obnovenými fasádami, ale po prechádzke starobylými uličkami sa odkrýva krásny obraz kreatívneho a napredujúceho mesta.

VKUS DOBY

Chlebíčkové festivaly, i tak se showcasům někdy přezdívá. Podobná pejorativnost není v případě Mentu na místě, na úvodní raut s vynikajícími slovinskými uzeninami sice došlo, ale atmosféra měla do kravat a vizitek daleko. Ty se předávaly maximálně na konferenční části programu, kde největší očekávání vzbuzoval rozhovor s Kevinem Colem, programovým ředitelem „rádia“ KEXP. Kdo stanici ze Seattlu alespoň trochu sleduje, ten ví, že uvozovky jsou nutné. Jedna z nejprogresivnějších hudebních platforem se trendům v konzumaci hudby nejen rychle přizpůsobuje, ale také je aktivně vytváří, škatulka rádio je pro ni příliš těsná a nedostačující.

Jedna z kapel, kterou Kevin Cole vychválil, byli polští Coals. Původem obývákové lo-fi duo se zpěvačkou Katarzynou Kowalczyk zpívající hlubokým, výrazným hlasem ne nepodobným Florence Welch, na svém chystaném debutovém LP evidentně zabrousí více do producentství a zasněné elektroniky. Zdejší koncert ukázal, že na tuto novou polohu nejsou zatím dostatečně zvukově připravení a největší jistotou disponují přece jen u folkotronických skladeb. Coals zatím sotva vykročili, ale minimálně do vkusu doby se trefili přesně.

S Kevinem Colem jsem se potkal na Listening Session, viz úvodník minulého čísla. O jeho zaujetí nejlépe hovoří skutečnost, že si při poslechu skladeb jako jediný ze čtyř zúčastněných dělal obsáhlé poznámky. Kevin byl po skončení logicky v obležení místních hudebníků, následující den dvojnásob potěšil jeho zájem, se kterým vyzvídal, jak to vypadá na české scéně. V rámci Listening Session nám bylo přehráno sedm skladeb, jedna z nich od místních Širom, které Vic Galloway ze skotského vysílání BBC nazval divými muži. Dál od pravdy být nemohl, cestou z jejich výtečného koncertu jsme na tohle konto vtipkovali. Snad až příliš skromná trojice připomínala žáky nedělní školy, kombinace folklórních nástrojů, postrockových pavučin a minimalismu v jejich podání byla spíše decentní než divoká a místy snad až dojemná. Širom vystoupili v sále zvaném Stara mestna elektrarna, renovovaná budova okouzlila rustikální jednoduchostí předsálí a dvora, méně již sálem vhodným spíše pro divadlo. Šok jménem Metelkova na nás měl teprve čekat.

Dramaturgicky nás festival nešetril. Duo Coals pochádzajúce z poľských uhoľných baní určite patril medzi top vystúpenia, objavov však bolo viac. The xx evokujúci štýl priniesla ešte raz talianska speváčka Alice Bisi vystupujúca ako Birthh. Na pódiu stratená v temnote mieša svieži indie pop so zasnenou elektronikou a zmysluplnými textami. Birthh je len pri svojom zrode, ale jej skladby ako Queen of Failureland patria rovno na stage letných festivalov. Tam už má miesto rezervované Tommy Cash, ktorý na poslednú chvíľu nahradil experimentálny rock Deerhoof. Cash experimentom určite je, ale neostáva len pri hudbe. Groteskné videoklipy, na ktoré sa nedá prestať pozerať, squatovanie na mixpulte či objednávanie si Big Macu z konského sedla. Estónsky Die Antwoord s postsovietskym nádychom momentálne touruje po svete so svojou surreálnou show, na pódiu kina Šiška však pôsobil izolovane.

VZPURNÝ DUCH

Experiment? Leda ve snu. Tommy Cash jede tvrdě na jistotu, nomen omen. Popularita mu evidentně neschází, ostatně jde o čirou zábavovku, v programu Mentu byla spousta daleko zajímavějších jmen. V kontextu podobných akcí šlo o událost vrcholného výběru a vkusu, zaměnitelných derivátů bychom zde našli minimum. Ostatně do koncertního centra Mentu, komplexu bývalých kasáren nazývaných Metelkova mesto, by ani nezapadly. Po prvotním nadšení z kina Šiška nám uprostřed někdejšího squatu spadla čelist. Čtyři kluby, několik dalších podniků, klubovny a další komunitní místnosti, u jednoho z vchodů slušně vypadající hostel. Zůstaneme napořád? Vizuálně ne nepodobné pražskému Crossu, jen mnohem větší a jaksi malebnější, aniž by se vytratil punkový esprit a veskrze funkční jednoduchost. Spousta zeleně a venkovních prostor, snadno si představit, že v létě to tady žije ještě úplně jinak. O Metelkovu se bojovalo dlouho a tvrdě, nyní se zdá, že město konečně pochopilo význam komplexu a dnes se s ním v podstatě chlubí. Vzpurný duch tu ovšem zůstává a zároveň nechybí ani typicky balkánská podnikavost. Bez mrknutí oka vám zde prodají pajcované balení s velbloudem plné ručně balených cigaret.

Na opačném estetickém pólu ležel klub Pritličje na druhé straně malebné řeky Ljubljanica. Honosně vypadající kavárna na jednom z hlavních náměstí v sobě ukrývá místnost pro sotva dvě desítky lidí, kde si vlastní předváděčku udělal místní elektronický label Kamizdat. Jedním z vrcholů večera byla premiéra tajemného tria Wareggo Valles, které se nakonec představilo jen jako dvojice, a to po promítnutí poněkud nesměle prezentovaného, byť vizuálně fascinujícího klipu ke skladbě Hande Kader. Rozpačitost neopustila ani následnou performanci, která zároveň ukázala drsnou a invenční tvář blonďatých umělkyň. Skvěle zprodukované techno rytmy s noisovými fragmenty a vokálem vzdáleným daleko více, než stěny malého klubu umožňují představit si. Nejmokřejší cesta zpět do Metelkovy lemovaná dlouhým sloupořadím na břehu řeky poskytla trefně depresivní dohru s vyprázdněným městem plným odrazů barokních budov ve všudypřítomných kalužích. Bylo proč pospíchat – v největším klubu Metelkovy Gala Hala vystupovali Raketkanon z belgického Gentu. Raketkanon jsou schopní přeplnit klub energií, zdemolovat publikum a hlavně sami sebe. Metaforicky i fyzicky. Zároveň jde o typ kapely, která onu fantastickou energii není schopná přenést na studiové nahrávky (zakoupeno, vyzkoušeno). Na jaře vydávají split s rodáky z Amenra, kteří trpí podobným problémem. Gentské stigma?

Stále jsme na showcase přehlídce – neustálé přebíhání ze sálu do sálu nechybí, povinné desetiminutovky se postupem času neustále zkracují, ale pořád platí, že Ment baví nejen výběrem a kvalitou skupin. Sympatické zasazení do striktního étosu Metelkovy akci sluší stejně jako tlačenice, ve kterých jsou si všichni rovni. Od sibiřských The Jack Wood se čekalo mnohem víc než teatrálně zdramatizované retro, zkušenější vyprávěli, že zpěvačka Sasha Klokova se syndromem Lisbeth Salander se prý s narozením potomka poněkud zklidnila. Těžko říct, pořád tam bylo všeho příliš. Mnohem zajímavější bylo chorvatské dámské kvarteto Žen, zadumaný postpunk bavil i zajímavými lo-fi projekcemi, mírná zakřiknutost se překvapivě dobře snoubila se sebevědomím a zřejmou hrdostí.

Zatiaľ čo niektorí svoj večer trávia s blonďatými umelkyňami, iní si pochutnávajú na vege burgri v autonómnom bufete centra Metelkova. Štyri kluby nám servírujú all you can eat, naberáme si slovenských The Ills a zajedáme to ruským dezertom Oligarkh, ktorý dokonale zaháňa apetít po čomkoľvek inom. Pomyselný tringelt by bol veľký. The Ills je kapela, na ktorú sa tvoria pred klubom Gromka rady, tí vytrvalí si za odmenu užijú postrockovú dokonalosť rovnocennú s Explosions in the Sky. Cestou do klubu Gala Hala míňame punkovú mantru „Malo nas je, al smo govna“ načmáranú na jednej z budov komplexu, pričom z podzemia sa rozoznievajú ortodoxné basy. Oligarkha jednoducho treba zažiť. Mladý IDM producent spája folklórne vplyvy svojej domoviny s progresívnou elektronikou, pričom v prípade Metelkovej z toho môže vzniknúť kvalitné pogo pred pódiom. Na plátne tancujú mladé babušky, na pódiu sa lámu rytmy, blany bicích sa prehýbajú pod paľbou paličiek a v publiku to vrie. Kostolná atmosféra klubu sa razom mení na kolosálnu drum'n'basovú párty.

MÍSTNÍ MOMENT(K)Y

Na oligarchicky nekontrolovatelný rave vkusně navázalo loni vzniklé polské duo Sotei s totožnou nástrojovkou i podobně liberálním přístupem k míchání žánrů. Příjemně neinvazivní taneční beaty zahrnovaly trap, drum'n'bass i tradiční rovné beaty a živé bicí dodávaly vítanou dynamiku i nové rytmické impulzy. Polská elektronická scéna určitě plodí i zajímavější projekty (například Rysy ze stejného labelu U Know Me Records), ale s jistou mírou cynismu lze podotknout, že ty na Ment jezdit nepotřebují. Významná část vystupujících má sotva po prvním EP, někdy debutu. Hledači talentů jsou v této době asi všichni – publikum je na jedné lodi s novináři, promotéry, bookery i labely. Časy podpisů smluv rovnou pod pódiem jsou asi pryč (byly vůbec někdy?), i tak je radost pohledět na šéfredaktora serveru Louder Than War Johna Robba a jeho kolegu portálu z The Quietus, koketujících s Vaškem Havelkou okamžitě po koncertě Please the Trees.

Nečekaně pozitivní dojem ze slovinské epopeje přetrvává i po několika týdnech, zdůrazněn zážitkem (doslova) za minutu dvanáct. Byl jsi vůbec u Mariči, napadne místní kamarádku Slavicu pár minut před odchodem. Že ne? Tak to musíš. Pár desítek metrů od vchodu do klubu Menza pri koritu se nachází nenápadné dveře, kterých si bez nápovědy nevšimnete. Bizzarnica pri Mariči je totální legendou stejně jako Mariča samotná, první squaterka, která se v areálu někdejších kasáren před čtvrtstoletím usadila a dodnes zde vede bar, připomínající stejně dobře filmy Emira Kusturici jako bubenečskou nádražku. Jenže v té nikdy nevisely plakáty na film El Topo ani fotografie Lemmyho či Bogarta a rozhodně tam nehrávala vskutku bizarní směs lounge music, turbofolku a garáže. Galerka se tu střetává s hipstery, nechybí nezbytné dekadentní propriety ani disko koule, divan k odpočinku (na záchodech) nebo sálající kamna. Nejlepší kapela festivalu. Mariča nalévá borovničke (kupodivu borůvkový likér) a ptá se, odkudže jsem. Z Prahy? Aha, několikrát tady hráli Už jsme doma, znáš? Kývu na znamení souhlasu a najednou mě napadne, zda si pamatuje všechny, kdo tu za ta léta vystoupili. Mariča se zasní a po chvilce řekne: „ Kéž by.“

U chlebíčkových festivalů se považuje za úspěch, když při odjezdu z nich zbyde po sprintu mezi sály a kapelami alespoň pár jmen. Ano, tolik diskutovaná touha po úspěchu a ambicióznost je samozřejmě všudypřítomná, pořád vládne snaha dobře (se) prodat, ale i v těchto případech je možné najít únosnou míru. Týmu Mentu se to povedlo ve všech ohledech, ohromným bonusem je akcent na lokální scénu. Hrdost na Metelkova mesto je jedna věc, drobnosti jako každoroční kompilace místních skupin nebo možnost, aby lokální výtvarníci vytvořili unikátní plakáty na téma všech padesáti účinkujících, další. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Netřeba se divit, že jsou místní na svůj festival pyšní, že lokální scéna festivalu důvěru vrací. Kopat za jeden tým musí být příjemné.