Slyšel jsem Boba Dylana zpívat

Vy mě nebudete fotit a já na vás nebudu mluvit. Bob Dylan přijel při desáté návštěvě tuzemských končin poprvé do Brna a bez jediného slova odehrál vynikající koncert. V závěru letmé zamávání a rozloučení s publikem, což bohatě stačilo jako odpověď na aplaus vestoje. V tomhle případě opravdu nebylo potřeba nic dodávat a Mr. Tambourine Man si odškrtl další štaci své Never Ending Tour. Dylan sice nedovezl harmoniku, kytaru ani tamburínu, na druhou stranu dorazil ve skvělé pěvecké formě a jako obvykle s fantastickou doprovodnou kapelou.

Díky termínové kolizi koncertu a obsazenosti velkých hokejových stánků padla volba pořadatelů na „malou” basketbalovou halu Vodovu, která dřevěným obložením a devadesátkovým duchem dopřála publiku poměrně útulné a zároveň důstojné koncertní prostředí. Prostor pro přibližně tři tisícovky diváků nabídl Boba Dylana, který ani v největších arénách nepoužívá velkoplošné obrazovky, jako na dlani a díky důsledně hlídanému zákazu focení také bez většího množství digitálních bludiček.

Akustika zvoleného místa byla perfektní a zvukaři ji využili na jedničku, takže vynikly jak živější skladby jako westernová groteska Duquesne Whistle z posledního autorského alba Tempest, tak decentnější písně jako Autumn Leaves z alba Shadow in the Night, které je Dylanovou interpretací vybraných hitů Franka Sinatry. Průřez desítkami let muzikantské tvorby zvládala folková legenda ve většině případů ve stoje za klavírem, se kterým si občas moc nerozuměla, ale málokdo přišel na koncert s očekáváním virtuózního zážitku. Při přídavku Donnie Herron, který hrál především na lap steel kytaru, oprášil housle a zazněla svérázná, až valčíková úprava Blowin' in the Wind, jejíž text Dylan s hravou grácií recitoval. Následující potemnělá Ballad of a Thin Man se stala dravou tečkou za celým večerem.

Vedle pódia do tmy zářily digitální hodiny, které patřily k výbavě basketbalové haly. Čas letěl jako splašený kůň prérií a fakt, že hlavní část koncertu nebyla rozdělena na dvě části, jako posledně v Praze, byl velkou výhrou. Ještě větším bonusem byl nečekaně čistý a konkrétní vokální projev, který s každým dalším songem nabíral na jistotě a jenž byl na hony vzdálený od typického „skřehotání”. Hrdě můžu říct: Slyšel jsem Boba Dylana zpívat!