blueskin | Články / Reporty | 13.01.2018
Leo Zagami je všechno, jen ne obyčejný chlápek. Dřív si říkal Leo Young a pod tímhle jménem vydal dvě alba a přes dvacítku singlů, mimo jiné na značce Tummy Touch, která objevila pro svět Groove Armadu. Daleko zajímavější je ale pozdější období Zagamiho života, které tenhle Ital zasvětil demaskování praktik iluminátů, mezi nimiž se prý celý život pohyboval. Co na tom, že jsou jeho svědectví děravá víc než obvyklý cedník na špagety. Příznivci konspiračních teorií jsou ti poslední, kdo by si lámal hlavu s logickou soudržností toho, co se jim předkládá k věření. Zagami je tak oslavován jako nositel pravdy, která je před běžnými lidmi zatajována.
Právě jeho jméno si za první část svého pseudonymu zvolila Zagami Jericho. Těžko v tom hledat nějaký hlubší smysl. Podle obsahu svého facebookového feedu má sice tahle Zagami (vlastním jménem Lenka Šimůnková) zálibu v bizarnostech všeho druhu, na italském šarlatánovi ji ale spíš zaujala libozvučnost jeho příjmení. Kdo se ostatně v mládí nepokoušel přimět své spolužáky, aby mu říkali přezdívkou, kterou si sám vymyslel? S Jericho to Šimůnkové kdysi nevyšlo, jako Zagami se dnes automaticky představuje a také ji pod tím jménem zná skoro každý, kdo se aspoň trochu zajímá o dění na domácí alternativní scéně.
Průvan na ní udělala Zagami Jericho před necelými dvěma roky debutem City Is My Church. Na to, že bylo Šimůnkové v té době teprve sedmnáct let, ohromovala prvotina vyzrálou směsí synthwaveu a art-popu. Přirovnání k české Grimes na sebe nenechala dlouho čekat, stejně jako smršť ocenění od vítězství ve Startéru Radia Wave přes nominaci na Vinylu až po loňské první místo v exportní soutěži Czeching. Plody téhle poslední výhry sklízí Zagami právě v těchto dnech - péčí Českého rozhlasu jí vyšla druhá deska Toxikomania, kterou na podzim natočila ve studiu této instituce. Příští týden si zahraje na festivalu Eurosonic Noorderslag v holandském Groningenu, ještě předtím nové album představila na křtu v pražském klubu Grid.
Undergroundová atmosféra lokace byla vítanou kulisou večera, méně ideální už byly zvukové a prostorové dispozice klubu. V zadních řadách nebylo drobnou Zagami vidět a prakticky ani slyšet. O to větší kotel se vytvořil těsně před hudebnicí a je jen s podivem, že nástrojový park přežil řádění rozjetých tanečníků bez úhony. V rozhovoru, který jsem s ní dělal pro únorové číslo Full Moonu, si Zagami stěžovala na příliš statické návštěvníky některých svých koncertů. Během křtu mohla být naopak spokojená - za takový moshpit plný pogujících lidí by se nemusela stydět ani lecjaká hardcorová akce na strahovské Sedmičce.
Svou roli přitom sehrál i mnohem energičtější materiál z nové desky. Zagami ho údajně psala tak trochu na truc všem, kterým se líbil “synthwaveový popíček” její první desky. Průzračné melodické písně tu sice stále najdete, zároveň se ale ke slovu dostaly agresivní beaty a přebuzené filtry, které testují možnosti reproduktorů i posluchačské tolerance. Dosavadní reakce lidí z mého okolí nasvědčují, že nová podoba Zagami Jericho budí spíše rozpaky. V Gridu po nich ale příliš stopy nebylo. Energie tanečníků v prvních řadách se pozitivně odrazila na náladě Šimůnkové, která si svůj velký večer evidentně užila a dokázala ze sebe vydat maximum.
Kromě technických omezení klubu lze mít výhrady ke způsobu prezentace, který hudebnice pro své skladby volí. Kromě občasné hry na klávesy jde vlastně jen o zpěv do předem připravených základů. Že lze i v takové konfiguraci udělat dobrou show, ukázalo například předloňské vystoupení zpěvačky Lafawndahy na festivalu Stimul v MeetFactory. To by ovšem musela Zagami Jericho přijít s něčím víc, než jsou sebelepší taneční kreace. Částečně se o to pokusila volbou kostýmu s mírně BDSM tematikou, ke komplexnímu zážitku ale chyběly detaily typu doprovodné projekce či kreativněji pojaté osvětlení. Takhle zůstal koncert je na úrovni standardního, byť stoprocentně prožitého a “zperformovaného” přehrání repertoáru.
Šlápnutím vedle byl výběr předskokana, kterým byl olomoucký wunderkind Kyófú. Také on má za sebou úspěšnou cestu Startérem Radia Wave, kde uhranul porotce kombinací hry na klavír a beatové ekvilibristiky. V Gridu se představil pouze jako klavírista a zpěvák a jeho písně vyzněly jako slaboučký odvar z Jamese Blakea, Bon Ivera a dalších alternativních písničkářů. Navíc se Kyófú často pouštěl do vyšších hlasových poloh, na které rozsahem nestačil, čímž definitivně pohřbil veškeré naděje na posluchačské sympatie.
Lépe si vedl v Praze žijící Američan Piqi Miqi, který celý večer zakončoval. Svým hip hopem šmrnclým jacksonovskou směsí popu, funku a soulu vnesl do hry svěží závan muzikantské suverenity - tedy něco, k čemu má Zagami Jericho úspěšně nakročeno, čeká ji ale ještě hodně práce a trpělivosti, než se tam dostane. Přál bych jí to. Je totiž evidentní, že pro ni skládání hudby není jen koníček, ale způsob života, který si vybrala. Letos ji čeká maturita a po ní zátěžový test v podobě hraní na letních festivalech. Jak ostatně sama prohlásila během vlastního obřadu, při kterém byla nová deska pokřtěná: “Teď teprve všechno začíná!”
Zagami Jericho + Kyófú + Piqi Miqi
10. 1. 2018, Grid, Praha
foto © Jiří Šeda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.