Snad je to pocitem... (The Smile)

„Play Creep!“ Kartonová cedulka s tímto nápisem je jedna z prvních věcí, které si na pražské premiéře The Smile všímám. Není jediná. Kdy už si konečně přestaneme z kapel dělat živé jukeboxy a tvářit se rozmrzele, když zrovna nezahrají „tu naši“? Smysl to jakžtakž dává, pokud stojí na pódiu skutečně ta formace, jejíž hity očekáváme. Ale mávat kartonovou cedulkou s tímto nápisem a dožadovat se skladby jiné kapely, byť s Radiohead pochopitelně personálně svázané, mi přijde buď drzé nebo neuctivé.

Ti, kteří přišli na „očesanou verzi Radiohead", měli pochopitelně smůlu. A cedule a trička s tím nic neudělaly. Thoma Yorkea a Jonnyho Greenwooda, jakkoliv klíčové osobnosti kultovní britské kapely, nyní plně vytěžují The Smile. Tím třetím do party, a jak se živě ještě více než na desce A Light to Attract Attention ukázalo, klíčovým kolečkem v soukolí, je bubeník Tom Skinner. Ten večer zněl, s jednou jedinou výjimkou, Yorkeovou sólovkou Feeling Pulled Apart by Horses na úplný závěr, pouze repertoár The Smile. Zazněla tedy jen pár dnů stará deska a bylo znát, že kapela se na pódiu s novým repertoárem teprve sehrává. Reakce publika ale byla bouřlivá. Většina očividně přišla správně.

Sehrává s novým repertoárem… Ne že by za pochodu vznikaly nové verze písní – to, jak zazněly na pražské štaci, bylo studiovým verzím, i díky výbornému zvuku, velice blízké. Spíše to bylo patrné na drobných organizačních chybkách, jako byla třeba „přetahovaná“ o kytaru s technikem a úsměvně milý moment, kdy Greenwood začal hrát jinou píseň, než na kterou se chystal Yorke. Ten ho chvíli nechal vytvářet úvodní ambientní plochy Hairdryer a pak Greenwooda objal a přátelsky mu vysvětlil, že teď je na setlistu Free in the Knowledge. Bylo to bezprostřední, upřímné a ze zmíněné skladby se, možná i díky téhle neplánované vsuvce, vyklubal jeden z vrcholů čtvrtečního večera. Nové album nakonec zaznělo celé a přibyla i nová píseň, Friend of a Friend. Té ale obroušení hrubých tvarů ještě chybí.

fotogalerii z koncertu najdete tu

The Smile vsadili na jednoduchou scénografii, atmosféru dokreslovala pouze síť z vodorovně položených LED trubic. Samotná kapela pak byla rozložená v jedné linii v přední části pódia, obklopená spoustou nástrojů, které navíc technici průběžně přesouvali podle potřeb muzikantů. Ti se přesouvali po jednotlivých stanovištích, perfektně přesný bubeník Skinner (jazz se prostě nezapře) často vstával k syntezátoru, Yorke měnil kytaru za basy i elektrická udělátka, Greenwood se zase zády k publiku krčil nad pianem, ponořen do repetitivních linek. Na všech třech muzikantech bylo jasně vidět, že si společné hraní užívají. Ne, moc se nemluvilo, publikum si muselo vystačit jen s několika letmými poděkováními. Úsměvy a zamávání ale mluvily za vše.

Křehkost, uvolněnost, opravdovost. Snad je to pocitem „nového zboží“, ještě žhavé novinky, snad vazbou na magii Radiohead, která na relativně malém prostoru Fora Karlín nabývá na bezprostřednosti, pražský koncert The Smile měl v sobě punc jedinečnosti. A Creep nezahráli. Ještě že tak.