Solární Armagedon na Mighty Sounds

Pokud ještě v sobotu někdo věřil ve vyšší moc, která by zvrátila klimatickou hrůzu z filmu Solární Armagedon, tak v neděli už se nikdo neodvážil doufat ani v záchranný NASA tým Bruce Willise. S chlazeným pivem v ruce a hasičskou tryskou v zádech, která už od soboty kropila celý areál, se ale dalo přežít ledacos. Nedělní den, coby poslední kapitola z trilogie Mighty Sounds 2015, navíc sliboval nejlepší obsazení jak zahraničních, tak domácích kapel. A protože zásady trilogie mluví jasně, měli jste zapomenout na všechna zaběhnutá pravidla, stát se mohlo cokoli a zapomenuté události dnů minulých nás měly dostihnout.

O tom by mohla vyprávět například kapela Thalidomide, která se neúmyslně připletla do mediálního chumlu, když jeden z hlavních serverů obletěla fotografie z jejich nedělního koncertu, v pozadí s nápisem „Brichta bude viset“. S nadsázkou a ironií vyjádřený názor na demonstraci na Václavském náměstí, která proběhla pod záštitou Tomia Okamury a za podpory umělce Aleše Brichty a z níž běhá mráz po zádech, vznikla už předešlý den. Reakci na přímou výzvu k rasovému násilí a popírání základů demokracie realizovala skupina I Am Pentagon, aby se poté stala jakýmsi manifestem, ke kterému se postupně připojili i další vystupující na Lucky Hazzard stage.

Jedním ze slibovaných lákadel nedělního line-upu byli bostonští Defeater. Melodická kytarová struktura a přísné hardcorové vokály byly v pozdním odpoledni příjemně nenásilným úvodem. Žánroví outsideři, co se nestydí za status koncepční kapely, pranýřováni kvůli nedorozumění ohledně finančního daru válečným veteránům. Těmhle cápkům jsou ale nějaké zvyklosti, byť z vlastní hudební scény, úplně ukradený. Nepočítejte tedy, že v jejich živém vystoupení dojde na nějaké blbovinky. Nekompromisní hardcore, kde je všechno o textech. Právě o textech, příjemném počasí, o The Clash a chystaném albu, které by měli Defeater vydat v srpnu, jsme si u nedělního oběda povídali s frontmanem Derekem Archambaultem a kytaristou Jakem Woodruffem.

Naproti tomu následující kapela přitáhla s opačným konceptem. Dodržujte bezpečnou vzdálenost a vyvarujte se používání hořlavin. Tohle jsou norští The Carburetors a jejich ohnivá show, která doslova zatopila pod noční Jan Žižka stagí. Kožený bundy a nefalšovanej rock’n’roll byli pro třemi dny umrtvené publikum jako injekce adrenalinu. „Are you fans of Judas Priest? Are you fans of Iron Maiden or Motörhead? This song is called Hail The Lords of Rock!“ Obří rocková nálož plná šlehajících plamenů, vystřelujících ohňostrojů a k tomu neuveřitelnej Kai Kidd, který se začátkem songu Whole Town Is Shakin vrhnul do publika a celý ho odehrál v lese natažených rukou.

Pokud vám následující jméno do nedělního večera nic neříkalo, jsem si jistá, že to se už navždy změnilo. Jeden z nejlepších koncertů festivalu, Red Fang. Rudý tesák z Portlandu, jehož ostrej stoner rock vtrhnul před půlnocí do naplněné Roháč stage, zakousl se do ní jako divoká bestie a dvě hodiny ji cupoval na kousky. Čtyřka zarostlejch rowdies a otců od rodin, co nefňuká nad drsným chlebem hudebníků, má svoje životní hodnoty už srovnané a ví, že vstát pravou nohou je na nic, pokud v pravý ruce nedržíš plecháče s pivem. „This song is kind of grumpy, but we are cheerful people,“ hlásí zpěvák Bryan Gilles a vypouští do davu temnou Crowns in Swine. Jižanský rock říznutý metalem, jehož temnotou nasáklé texty jsou absolutním protikladem k atmosféře, která koncertu vládne. I kdyby právě na hlavní stage zápasila polonahá Obi Wan Kendabi s Darth Vaderem v bazénu krémové šlehačky, vy chcete být tady! Roháčův stan propuká v pořádný večírek a Red Fang posílají další hitovky jako Blood Like Cream nebo Wires. Vše zakončuje pecka jak řemen Prehistoric Dog, při které na pódium vchází plechovkami opancéřovaná banda „pivobijců“ coby tradiční vtípek stage manažerů, odkazující na videoklip k songu Prehistoric Dog. Dokonalá show zakončená řadou epických selfíček byla emotivním okamžikem.

Abychom potlačili sentimentalitu a zamáčkli slzu s blížícím se koncem, jsou tu závěrem Off! Jemně řečeno politicky angažovaná kapela, v jejímž čele stojí pořádně nasranej leprikon, legendární Keith Morris, dříve Cicrle Jerks nebo Black Flag, s nímž se rozhodně nechceš dostat do křížku. Tenhle chlapík se s ničím nesere a už od začátku sype do publika pořádný nářez špinavého hardcore/punku. Publikum mu oplácí stejnou mincí a po první sadě řinčí Roháč stage nadšením. „Be quiet! Shut up! Shut the fuck up!, ječí Morris do publika, zatímco se snaží přivézt hulákající dav k diskuzi o euro měně, establishmentu a byrokracii. Jenže po třech dnech nasávání a zmítání se v různých fázích kocoviny jsou i běžně inteligentní jedinci na úrovni prvoka, takže se mu dostane jen hlučné a nesourodě citoslovečné odezvy. Když už to vypadá, že se Morris smířil s tím, že hraje pro bandu tupých ignorantů, objeví se na pódiu jeden z fanoušků, co se tváří, že by se snad o něco podělil. Přes pokřikující dav a punkový bordel nepřerušeného setu není nic rozumět. Najednou se přední řady ocitnou ve změti chaosu, ochranky, uštědřených pěstí a pokřiků. Následují dobré tři minuty ticha, kdy nikdo nesleduje stále probíhající koncert a všichni se po sobě navzájem mlčky rozhlíží, co bude dál. Morris si toho vůbec nevšímá a dál si jede si své „I’ve lost fatih in my fellow man. Fuck people!“. Závěr festivalu, jak má být.

Mighty Sounds je definitivně u konce. Jako vždy to bylo náročné, nádherné, velice emotivní, plné zvratů a přátelství zkoušených těžkými okamžiky, upevněných na celý život. S posledním odklizeným kelímkem končí ročník 2015 a začíná se pracovat na dalších.