Spontánní situace My Funeral

Po roce nepití návrat na místo činu. Kyrie Eleison. Můj nejoblíbenější spolek alkoholiků měl křtít novou desku Writers and Readers, nakonec ale bylo všechno jinak. Z basáka je kytarista a z kytaristy zase pan hospodský (nikoliv povaleč), z Baryho blondýn a Radiii se neholí. Přesto stále řadím pohřby mezi příjemná setkání s neveselými tóny. Čerň možná vybledla, i šedá ale někdy funguje. A zvuk v holešovském klubu WATS je vždycky moc fajn, dnešek nevyjímaje.

„Pojďme se bavit o muzice, co posloucháš?“

Přislíbení The Golem Trust až z Děčína nepřekonávají vinou techniky sedmero hor a sedmero řek. Škoda, nemalé těšení na ozvláštnění potemnělé atmosféry večera něžnějšími melodiemi z pozdního sběru natvrdlých jader musí stranou. Místní Azkaza si dává načas a v klubu je už příjemně posluchačů, vstupné jde o dvacku dolů, my zase nahoru, nad pódium, za zábradlí. Puštěné intro spustí proud smutku a bolesti, smutné HC, co bolí hrát i poslouchat. Bez moderních póz, bez přehnaných onanií. Syrovost. Kytarista s kšiltovkou, košilí a nedávno ještě mlékem na bradě přeřvává bez mikrofonu frontmana s mikrofonem a o poznání více vráskami ve tváři. Čtyři pomalu se valící písně, opírající se o dlouhé instrumentální pasáže prokládané sypačkami a přechody, s inspirací u těch správných vzorů. Čekejme cédé a těšme se na příště.

„Vřele ti doporučím nové Pelican, fakt pecka. Vyjde to za měsíc.“

Martin vymění basu za basu, pokroutí se čudlema, rozestaví činely a jdeme na věc. Nová sestava, nový směr, ale pořád to funguje. Zpočátku je znát nejistota My Funeral a prodlevy mezi hymnami jsou o poznání delší díky komplikovanému seřizování třískacích komponent, ale jak zaštěká Čokl, spustí se lavina a nezastaví až do konce vystoupení. Baryho snare do kříže s pravačkou na činely je stále zbraní hromadného ničení a ať už personální rošády proběhnou na jakýchkoliv pozicích, na první pohled je jasné, který Radiii tomuhle smutečnímu pochodu velí. V záklonu trápí křupavou kytaru, nezvykle daleko od mikrofonu protahuje tóny ve skoro až bolestném šklebu a skáče z kopáku jak tenkrát. Jack bez kapuce je k nepoznání, kytaru obsluhuje s jistotou malíře detailních portrétů, zato basák působí na pohled nevýrazně, i když tóny jsou všechny přesně tam, kde mají. A kam se poděl Fuča? Za bar, k mixpultu, pod stage na ječenou výpomoc v The Answer a zase zpátky. Bary si udělá pohodlí nohou na obruči kopáku a v závěru písně nastává moment nefalšované intenzity, co nejde popsat.

Nové věci znějí míň přímočaře a víc červeně, oproti poslední desce Square směřují spíš na začátek kapelní kariéry. Liché takty a změny temp, chybí neurotický jekot, zůstává zpěv a místy vykoukne i growl. Změna a vývoj jsou logickým krokem, uvěřitelnost a nasazení je na svém místě. Slova kapely o nudné lopatě neberte vážně, každý koncert My Funeral je zážitek, na který se nezapomíná. Vždyť kde jinde si jakýsi přivandrovalý Američan v němé pasáži sebere mikrofon pro svůj improvizovaný řev? Spontánní situace: k nezaplacení.

„Já tomu nerozumím, pojďme se radši bavit o chlastu.“