Sport: Dear summer, I hate you so!

Moje vědecká holka si překotnou gestikulací a sykotem zjednala klid v místnosti. Protentokrát vynechala horizontální pohyb ukazováku přes krkavici. Gesta domácí harmonie tohoto typu beru vždy jako signál výjimečné kvality a návykovosti právě poslouchaného hudebního nosiče. Lyonská pětice Sport vloni poslala do světa svižné první elpíčko Colors, které chutná jako končící léto, má nezapomenutelný přebal a je těžké ho dostat z playlistu.

Francouze lze strčit do šuplíků anglicky zpívaného garage nebo indie rocku, převážně ovšem evokují melodičtější emo a punk rock amerického středozápadu poloviny 90. let a odkazují ke spolkům jako Small Brown Bike, American Football nebo Braid. Sport, zdá se, dokázali na Colors nevynechat nic, co bylo v druhé vlně ema po roce 1994 u fans v oblibě, a navíc si zachovat vlastní příchuť. Nevyžehlený punkový diy feeling. Tu ukřičeně ochraptělý, tu hladící vokál, v případě Sport v popěvcích tuplovaný. Popové řinčení zkreslených melodií, cit pro silnou srozumitelnou linku sólové kytary, která balancuje místy až na hraně math rocku. Změny tempa a nálad. A hlavně srdeční nasazení a pocitová zpověď prostřednictvím textu.

Každá z chytlavých písní nese název města a rok konání zimních či letních Olympijských her, přestože texty nemají nic společného s celosvětovým svátkem sportu a sportem vůbec, snad kromě fadeoutu posledního tracku Montreal, 1976, kde je vysamplované audio vítězného home runu Pedra Álvareze za Pittsburgh Pirates. Kuriozitou desky zůstává instrumentální povzdychnutí nad prohraným hostitelstvím zimních her Francie (vůči Pchjongjangu), píseň Annecy, 2018.

Colors je svěží a mnohem klidnější než předchozí EP, Demo 2011, ale najde se pár báječných kusů na komíhání se bytem, bezdůvodný křik a hrozbu pěstí do vnitrobloku. Namátkou uhánějící šestka Sydney, 2000 nebo desítka Saint Louis, 1904 se zaklínadlem „Dear summer, I hate you so!“ v refrénu.

Člověka po těch necelých 29 minutách desky nějak přepadne nostalgie a ani vlastně neví proč. Devadesátky jsou už dávno pryč a v sekundě na gymplu stejně nikdo Hot Water Music neposlouchal. Možná je mi trochu líto ema jako takového, jak bylo semleto masmédii a módním průmyslem a jak ho pochcali My Chemical Romance a třípatrové penály s Emily the Strange. Ale co, spodní proud se pořád dere svojí cestou, i když se na hladině dělají víry.