David Vo Tien | Články / Reporty | 16.12.2014
Bylo to naposledy pro letošek, kdy se zdi strahovského klubu ohýbaly pod tíhou zvuku. Poslední zápas těžké váhy v této sezóně. K.O. hned ve druhém kole. A že těch knockoutů tento rok bylo, v šatně by mohli zřídit udírnu na všechny spadaný uši. Nebo je rozdávat na vstupu u příležitosti podobně drsných hlukových meditací. V takových chvílích si člověk říká, jestli zvuky vyšší hladiny nejsou reinkarnacemi hanebnejch parchantů typu Caligula, Francisco Franco, Adolf Hitler, Stalin, Lenin a podobných trhloušů. Teď je na čase vytasit se s výrazem decimace, protože to, co bude následovat, jiného označení nesnese. Nebo tak něco.
V Rukou osudu jednou větou. Přidejte do ekvalizátoru přikrmovač feedbacku. Když se vydám na druhou stranu, chce se říct: teorie anti-riffu v praxi. Přestože se jedná o kytarovou hudbu, není postavena na (silných) riffech nebo melodiích. Hlavním výrazovým prostředkem se stává jakési tesání vazbených power akordů s razancí i rytmikou velké těžké palice, obrovské sekery vykonávající hrdelní tresty nebo zoufale opakujících se ran gigantické pěsti. Čistá žánrovka, jež dokonale zhmotňuje název stylu, tedy pocit zmaru, zoufalství, beznaděje a neodvratného zániku. Vokály se nijak nesnaží těžkou, nepříjemnou instrumentaci zjemňovat a zkrášlovat zpěvem, z hrdel kytaristy i basáka se ozývá jen growl tažený stejně na doraz. Repetitivnost a na první pohled zdánlivá nenápaditost vychází z podstaty hudebního výrazu, jakým se V rukou osudu vyjadřují. Tu a tam sice dojde na kytarové sólo, jsou to ale nejméně přesvědčivé okamžiky vystoupení. Split s novou heavy kapelou Mushroom of Yuggoth přijde brzy.
Asi se shodneme na tom, že smrt upálením je jedna z nejděsivějších a nejbolestivějších. Nejdříve si projedeme arzenál. Bicí, kytara. Dvakrát kytarová hlava Petesburg P-100 (ruská záležitost, kopie JCM 800, na kterou hrál třeba Jimmy Page), každá s vlastní bednou, plus jeden starý basový Orange na Ampeq lednici. Bubeník s činelama velikosti menšího létajícího talíře. Co se to rovná? Hlučná hajzlovina. Mantar znamená německy houba, zkuste si to slovo trochu poválet na jazyku a vyslovit ho. Klidně by to mohlo znamenat „upálím tě zaživa a z tvojí ohořelý zdechliny si udělám novej potah na futrál“. Mimochodem nová deska se jmenuje Death By Burning. A zní přesně takhle nepříjemně. Black metal, punk, doom šroubovák vražený do stehna. Co aparát, to volume pedál, takže tři. Rachitický kytarista/zpěvák svlečený do půli těla, občas skočí na pedalboard, přistane na dvou pedálech a balancuje jak psychopatická verze Silver Surfera. Nic pro útlocitné brejlouny, co si místo o komiksech povídají o „grafických novelách“. V jeho pohybech je znát neurotické pnutí, nevydrží chvíli na místě, s kytarou proklatě nízko u pasu ji krutě prohýbá, tiskne snímače k repráku, přepíná booster, jako by ho v tom napalmovém zvuku bylo zapotřebí.
Když nastoupili Inter Arma, mohli hrát jenom Thin Lizzy, Grateful Dead nebo klidně Lynyrd Skynyrd a nezačal bych se smát a nepřišlo by mi to ani divné. Bubeník zapálil lesní smrad (voněl jinak, než co měli Wolvserpent) a pořád neztráceli nic ze své hippie aury s jistou dávkou glamu (to asi ty jejich bujné kštice). Jenže pak se na stagi objevil kus stromu a bylo vymalováno. Myslel jsem, že podobné historky jsou součástí folkloru pagan/folkových kapel. „Hele, na Brutalu hráli nějaký lesní mužíci a jejich fanoušci si mezi sebou předávali kus pařezu, tyvole.“ Každopádně bubeník to udělal tak samozřejmě, jako by si tam přinesl pití. Už měli začít hrát, všichni připravení, a on vstane a přinese obrovskou kládu... Hudebně někde mezi náladou ambientního cascadian black metalu, se sludgeovými úkroky a psychedelickou mlhou s příchutí jižanského rocku. Black metal, co je dým? Inter Arma jednou větou, přesně takhle. Propracované kompozice, drobnopis, co pohltí. Těžké na pozornost, kdo vytrvá a nezačne přemýšlet o jiných věcech, bude odměněn.
Inter Arma (us) + Mantar (de) + V rukou osudu
14. 12. 2014, Klub 007 Strahov, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.