Subbasové nebe a falešné hlasy (Festival NEXT 2017)

NEXT roste. Při pohledu na soupisku z posledních let je vidět stabilně rostoucí počet velkých jmen, a pokud loni dramaturgie stavěla na sice legendárních, ale stále ještě značně nepřístupných interpretech, letošní ročník se nesl ve znamení divácké přívětivosti. Ano, relativně vzato, ale kapacita A4 byla na hraně a o poslední lístky na jednotlivé dny se – oldschoolově u vstupu, nikoli s prstem na F5 – sváděly urputné, místy srdceryvné bitvy.

Festival pro mě začal kolaborací tak trochu jiných kytarových mágů, Christianna Fennesze a Davida Kollára. Kollár má na kontě spolupráci s Patem Mastelottem, Eivindem Aarsetem nebo dokonce Stevenem Wilsonem, přesto bylo příjemným překvapením, že mu služebně starší Fennesz přenechal vedení setu a sám hlavně dokazoval, že i hluk má (aspoň) sedm barev, a rozbíjel Kollárovy magické plochy nejrůznějšími kontrapunkty. Dalo by se mluvit o podobnosti se Stianem Westerhusem a Supersilent, Rakušan a Slovák ale více ohledávali barvy zvuku, Kollár navíc místy pracoval s komplexními, precizními rytmy. Hluk a krása tu pro jednou fungovaly nikoli v kontrastu, ale ve spojenectví. A k tomu si připočtěme Zdenovu hrubou projekci na obrovské ploše, do které se člověk začal záhy vyloženě propadat.

Za hranicemi si zve Kevina Martina každý festival s trochou sebeúcty, v našich končinách jsme na něj, tentokrát s Dylanem Carlsonem z Earth, čekali bezmála deset let. Má to své důvody. The Bug je totiž – kromě tzv. nejlepších párty na světě – proslulý také svou posedlostí extrémně silnými soundsystémy. A tady se organizace vytáhla. Martinovy basy něžně rozvibrovaly nejen nosní přepážku, ale i žaludeční stěny, zvuk přitom nebyl přebuzený. Zkrátka, ukrutně to nakládalo. Martin a Carlson se navíc od rozpačitého únorového CTM skvěle sehráli a set fungoval jako celek od biblicky monumentálních rytmů po morriconeovské kytarové meditace provázené spalujícím hlukem. A mimochodem, potížista Martin byl zřejmě se slovenskou organizací náramně spokojen.

fotogalerie z festivalu zde

Londýnské free improv trio Yoshikawa/Abbott/Wright aka lll人 své sety údajně přizpůsobuje místu a situaci – po předchozím masakru by to beztak jinak nešlo. Východiskem se ukázala být překvapivě striktní rytmika a brutální subbas. Hráč na homemade elektroniku udával (až technoidní) rytmus, bubeník do něj (mathrockově) lámal, saxofonista se omezil na pointilistické štěky. Není mnoho situací, kdy má improvizační koncert zvuk jak prominentní techno párty, a v tomhle případě jej trio využilo naplno a nabídlo nekonvenční, extrémně hypnotický zážitek.

Fake Synthetic Music Norky Stine Janvin by v daném kontextu nemělo vůbec fungovat. Hodina jednoduchých, donekonečna opakovaných motivů zefektovaného hlasu? Hlas jako „falešný synťák“? Ve výsledku bylo tohle cvičení v používání echa naprosto strhující. Jednoduché repetitivní motivy opět hypnotizovaly, celkovou rituální atmosféru pak podporovala minimalistická, precizně navržená a nasvícená scéna, kterou měl na starost další norský improvizátor Morton Olsen.

NEXT roste. Ale páteční line-up prokázal, že síla festivalu nespočívá jen ve velkých jménech, ale především v celkové dramaturgii. V tomhle případě byli neznámí hudebníci zcela rovnocennými partnery svým slavným kolegům. Organizační majstrštyk.