Shaqualyck | Články / Reporty | 28.10.2016
Podzim třímá otěže sychravé každodennosti, ulice se halí do tmy čím dál tím dřív a na člověka dosedá všeobjímající trudnomyslnost. A v tom se zpoza tmavého závěsu vynoří éterická víla s náručí nadžánrové krásy. Její hudba na oko souzní s chladnou venkovní kulisou, ve skutečnosti ale působí jako účinné antidepresivum přesahující čas i prostor. Stačí se zaposlouchat, ulpět na strunách, ztratit se v očích hlubších než nejbujnější výstřih. Dramaturgie olomouckého Jazz Tibet Clubu neumí sáhnout vedle. Co jméno, to trefa do černého.
Tentokrát si osazenstvo stylové špeluňky získala šarmantní tmavovláska Sophie Hunger, talentovaná světoobčanka narozená ve švýcarském Bernu a zocelená řadou (nejen) jazzových festivalů. Dlouhá léta byla utajeným klenotem ryze lokálního charakteru, ovšem pak ji pro svět objevil slavný krajan Erik Truffaz. Netrvalo dlouho a zrodila se hvězda, která rok od roku sebejistě stoupá. Ve stínu kostelních věží hanácké metropole se půvabná multiinstrumentalistka představila vůbec poprvé, a soudě dle nadšeně aplaudujícího obecenstva, jistě ne naposled. Bez předskokana a rovnou jako trio, jehož dvě třetiny v půlce nečekaně zmizely v zákulisí, což překvapená kráska pohotově přetavila ve vtipnou vsuvku. Zkrátka, podobné persony k nám nejezdí obden.
Úvod? Řada interpretů otvírá osvědčenou klasikou, divoce a nahlas. Ne tak Sophie Hunger, která se krátce před půl devátou z ničeho nic zjevila na pódiu a bez rozmáchlých gest spustila a cappella verzi balady Dia Fahrenda z akustické prvotiny Sketches On Sea. Chvíli na to už jí stáli po boku basák/klarinetista Simon Gerber a perkusista/klávesák Alexis Anérilles. „Páni, hrajeme tu prvně a hned před plným domem. Čím jsme si to zasloužili?“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. V pravidelných intervalech strhávaly precizně podané songy natřískaný sál k úsměvům, potlesku i tanci. Bezchybná technika, chytré texty, k tomu melodie, které vás nenechají v klidu. Třeba jako ta, co zdobí hitovku The Boat is Full. Nebo podmanivý nápěv z Love is not the Answer. A co teprve chytlavá vyprávěnka Sophie Hunger Blues?! Zdejší publikum ví, co je dobré, na takové koncerty bude vždycky narváno.
fotogalerie z koncertu zde a zde
Skromnou dámu za mikrákem předchází pověst spojení Björk s Nico a Joni Mitchell. A víte co? Všechno je to pravda, až na to, že tahle půvabná bytost nežije v ničím stínu, naopak každým coulem představuje svébytný originál. Mezi alby i žánry přechází se stejnou přirozeností, s jakou střídá osvojené jazyky. Nepřekvapivě došlo i na češtinu, namísto roztomilého trapasu však diváctvu poklesla čelist nad dokonalou výslovností bez přízvuku. Nicméně prim hrála samozřejmě muzika. V každé vteřině bylo znát, že skladby Sophie Hunger nezapřou jazzové kořeny a lásku k ryzí zemité folkařině. Zároveň místy spontánně tíhnou k hip hopu či blues a nebojí se ani rockovějšího aranžmá.
Na přetřes proto přišly jak říznější kousky z loňského alba Supermoon, tak i zádumčivější momenty, během nichž sympatická umělkyně sbíhala tu ke klavíru (Heharun), tu k foukací harmonice (Take a Turn). Ponejvíc ale spoléhala na kytaru a vlastní hlasivky. A doprovodnou kapelu s jejíž pomocí mohl náležitě vyniknout autorčin pěstěný cit pro elegantní přesahy. Písně odhalovaly pointu v ten nejsprávnější okamžik, jednou se zvrtly v poctivý rockový vítr, jindy je poeticky obestřel mlžný opar intimní melancholie. Zkušeně vystavěný set vyvrcholil dvěma luxusními přídavky. Euforie byla upřímná, dojetí vzájemné.
Sophie Hunger (ch)
25.10.2016 Jazz Tibet Club, Olomouc
foto (c) žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.